Viktor Procházka: Nejsem slyšící ani neslyšící. Ale využívám výhod obou světů

"Měl bys, prosím, čas na rozhovor?" píši sedmadvacetiletému Viktoru Procházkovi v lednu.

"Ale jo. Sice se učím na jednu státní zkoušku, ale malé rozptýlení snad neuškodí," odpovídá mi na Messengeru Viktor.

Za dva týdny procházím vrátnicí u porubské nemocnice a spěchám na místo srazu do nemocniční kavárny. Viktora nikde nevidím.

Po chvíli na mě z dálky mává… Když se přivítáme a já si zapínám diktafon, všímám si, že je v kavárně hodně hlučno. Jak moc, to pak zjišťuji až u přepisování našeho rozhovoru…

Proč na povel zakašleme…

Když Viktor hned na začátku mluví o motivaci ke studiu medicíny, uvědomuji si, že přesně takto si představuji zapáleného člověka.

"Už od dětství mě třeba zajímalo tělo a jeho fungování. Fascinovalo mě třeba, proč dokážu na povel zakašlat, ale když si kýchnu, zastavit to nejde…"

Chvíli na střední škole koketoval kromě medicíny i se studiem práv. Ale to ho rychle přešlo.

"Myslíš, že by tě to bavilo stejně jako medicína?"

"Na střední škole jsem si to dovedl představit."

"A dokázal by ses vnitřně srovnat s tím, že bys třeba musel obhajovat někoho, kdo třeba spáchal vraždu?"

"No právě, s tím bych měl morální problém… Náš právní systém má daleko do spravedlivého právního systému."

Zachraňování lidských životů tedy vyhodnotil jako prospěšnější…

Pracovní smlouva už během studia

Viktor studuje šestým rokem na Ostravské univerzitě na lékařské fakultě. A přestože je studium všeobecné, on i většina spolužáků už má jasno, kam se dále profilovat.

"Dá se říci, že většina spolužáků věděla už tak na konci pátého ročníku, na co se chce v budoucnu zaměřit. Za mě to byla neurochirurgie. Dokonce už mám i podepsanou smlouvu. Některé totiž nabízejí stipendia, když se jim student zaváže, že tam po škole bude nějakou dobu pracovat. Po studiu tedy nastoupím do městské nemocnice."

"Ve chvíli, kdy jsi smlouvu podepisoval – cítil jsi závazek? Nebo to byla spíš úleva, že máš po škole zajištěné místo?"

"Cítil jsem hlavně úlevu, protože tím pádem u mě opadly problémy s hledáním práce, psaním životopisů, motivačních dopisů, chozením po pohovorech… Někteří mí vrstevníci chodí během státních závěrečných zkoušek. Nedovedu si to moc představit… Učit se, ještě se připravovat na pohovory, jezdit z jednoho na druhý… Takhle mám klid. Jsem rád, že už to mám z krku," směje se Viktor.

Od vyhřezlých plotének až k nádorům

Co všechno si laik může představit pod neurochirurgií? "Je to veškerá operativa, která se týká nervové soustavy. Od mozku, mozkových nádorů, zlomenin lebky až po různé poranění páteře, vyhřezlé ploténky, zlomeniny obratlů, operace karpálních tunelů, až po periferní nervy, kdy je potřeba sešít právě nervy."

"Moje představa neurochirurga je taková, že je to člověk, který musí být hodně pečlivý, že je to taková titěrná práce… Je to tak?" zajímá mě.

"Ano, úplně přesně. Velká část operativy je pod mikroskopem. Takže tam musí být velká zručnost na malém prostoru, představivost operatéra, co kudy vede, co kde koliduje a nekoliduje, hodnocení, jestli ten patologický nález třeba může za ty bolesti páteře…"

"Kdy ses začal takto profilovat?"

"Chtěl jsem na neurochirurgii od začátku, pak jsem měl 'krizi' kolem druhého ročníku, kdy jsem si říkal, jestli opravdu dělat takto super specializovaný obor – ve hře byla třeba dětská chirurgie, ale potom jsem byl na týdenní praxi v Liberci a tam jsem musel naznat, že tohle je opravdu to, co chci v životě dělat," vypráví Viktor, který na týden odjel do Liberce na akci s názvem Lékařem na zkoušku. Zkusil. A neurochirurgie ho úplně pohltila.

Sluch jsem si vytrénoval i odezíráním

S Viktorem se bavíme v rušném prostředí kavárny jako by nic… Jako by žádnou sluchovou vadu ani neměl…

"Ale mám," směje se Viktor. "Kolem 80 procent."

Ani jednou se mě nezeptá, co jsem říkala, ani jednou nechce během rozhovoru opakovat otázku. A jsem to spíše já, která má v tom hluku kolikrát problém slyšet, co říkal… A ještě horší je to, když pak doma přepisuji rozhovor. To si teprve uvědomuji, v jak hlučném prostředí jsme rozhovor dělali… Když Viktor mluví, mám pořád tendenci se k němu přibližovat.

"Tak velká ztráta sluchu a můžeme spolu vést úplně v pohodě rozhovor," usmívám se.

"Ale stačilo by, kdyby ses otočila… A už bych nic neslyšel."

Viktor nemá ani kochleární implantát, ani sluchadla.

"A ani ta nikdy nenosíš?" zajímá mě.

"Ne. Máma byla toho názoru, že sluchadla zhoršují sluch… V dětství jsem si tedy sluch vytrénoval v kombinaci s odezíráním," směje se Viktor.

Dodnes nevím, na co se mě ptali

Přesto, když se spolu bavíme o možných problémech v komunikaci ve škole v nemocnici, Viktor připouští, že se na svůj sluch nemůže vždy stoprocentně spolehnout.

"Tím, že však máme se spolužáky několik let stejnou skupinu, ti nejbližší kolem mě už jsou schopni odhadnout, co slyším a co už ne. Zrovna nedávno jsem na praxi dostal dotaz. A dodnes nevím, co bylo obsahem," směje se Viktor.

Jediné, co v tu chvíli zaznamenal, bylo, že otázka začínala slovem "Kolik…"

"Když pak spolužák vedle mě odpověděl nějakým číslem, vyučující mu řekl, že to je málo, tak jsem odpověděl, že je to o 50 více… Když pak taková hodina skončí, většinou se spolužáků zeptám, jak zněla otázka… Ale teď si uvědomuji, že jsem se tehdy zapomněl zeptat…"

"A neprosíš vyučujících, aby ti to zopakovali?"

"Nechci vyrušovat," špitne Viktor. "Obzvlášť, když jsme v plné učebně, a kdybych se pořád doptával… Limitující tedy ta ztráta sluchu občas je… Třeba i na sále, kde mají lékaři roušky, ale i tam se dají najít nějaké kompenzační mechanismy. Většinou si vytipuji doktora, který bude nejspíše mluvit více. A postavím se tak, abych ho slyšel. Levou stranu mám lepší, takže je potřeba se vždycky nastavit levým uchem k jeho pravici," prozrazuje svůj léty prověřený fígl Viktor.

Ponaučení? Ozvat se Centru Pyramida

Dosud jsem se během rozhovorů setkala se dvěma typy lidí. Jedni přijdou a hned okolí upozorňují na sluchovou vadu. Ale za ty roky bylo objektivně více těch, kteří se to naopak snažili neříkat…

"Já jsem určitě v té druhé skupině," pokyvuje hlavou Viktor. "Většinou to neříkám, protože mám pocit, že bych touto informací nějak narušoval průběh. Přednášející pak na to musí myslet a už ho to ovlivňuje v rámci přednášky… Pokud to tedy jde, snažím se na to neupozorňovat, ale už se párkrát stalo, že mi to bylo osudné, že jsem nic neřekl…"

Viktor se vrací vzpomínkami k jedné zkoušce, kde zkoušejícímu neavizoval, že má sluchovou vadu.

"Doptával jsem se pak asi na každou druhou věc. Zkoušející vypadali velmi frustrovaně. A nakonec patrně usoudili, že nevím odpověď. Cítil jsem, že je to mohlo podráždit. Zkoušku tedy budu muset opakovat."

Viktor si z toho vzal poučení. Po této zkoušce oslovil Centrum Pyramida, které pomáhá studentům se zdravotním znevýhodněním, aby avizovali všem vyučujícím, že má problémy se sluchem.

"Chci tedy pro příště zamezit podobným situacím… Zároveň ale cítím, že jsou na škole studenti, kteří tu podporu potřebují třeba daleko více než já, takže se snažím toto centrum nezatěžovat."

Více času? Využil jsem jen dvakrát

Samotná první spolupráce s Centrem Pyramida začala dříve, než se Viktor dostal na lékařskou fakultu. Už na přihlášce byla možnost označit, že se jedná o studenta se specifickými potřebami.

"Měl jsem už ze střední školy posudek z pedagogicko-psychologického centra. V průběhu prvních měsíců na vysoké škole mě oslovilo samo Centrum Pyramida s tím, že se k nim mám dostavit na funkční diagnostiku. A s ní jsem pracoval až do třetího ročníku, kdy za mě centrum avizovalo, že mám tento handicap. Ale jinak to šlo mimo mě…"

Jak vypadá taková funkční diagnostika? "Hlavně tam jsou údaje o tom, jak se má pedagog chovat ke mně – například že nemá během výkladu látky stát proti světlu… Byla to tedy různá doporučení spíše směrem k vyučujícím," vysvětluje Viktor.

Podpora z Centra Pyramida zahrnuje například více času na zkoušky… Využíval to Viktor?

"Pokud si pamatuji, tak jsem to využil za celou dobu studia jen dvakrát. Během přijímacích zkoušek a pak u zkoušky z anatomie."

"To jsi moc Centrum Pyramida nevyužíval… Je pro tebe těžké říci si o pomoc?"

"Někteří lidé mají pocit, že tím musí překonat třeba své ego. Já to tak nemám. Když už si musím říci o pomoc, spíše cítím, že toho dotyčného zatěžuji…"

Denně desítky stránek

V půlce ledna, když spolu děláme rozhovor, se zrovna Viktor připravuje na jednu z pěti státnic – na chirurgii.

"Vzhled k tomu, že je to pro tebe asi profilový předmět… Je to lehčí předmět?"

Viktor se zasměje. "Tady na medicíně není žádný předmět lehký… Ale ano, nechci to zakřiknout, ale chirurgie je pro mě jedním z těch lehčích předmětů."

"Kolik se toho musíš na státní zkoušku z chirurgie naučit? Je to třeba jedna učebnice?"

"To úplně takhle nejde říct. Je to státní zkouška složená z několika podoborů. Na každý je nějaká učebnice."

"A pro představu – kolik třeba stránek je potřeba se denně naučit? Desítky stránek?"

"Ano, jsou to řádově desítky stránek."

Systém biflování

Každý student na medicíně má svůj systém, jak se naučit velké množství učiva. Stačí Viktorovi informace jednou vidět a už si je pamatuje?

"Byly předměty, kdy to tak šlo. Ale zrovna chirurgii se učím jinak – projdu si třeba pět otázek, druhý den si pak procházím druhých pět. A zároveň si opakuji těch prvních pět."

Viktor je v šestém ročníku, a tak by měl končit studium v květnu. Ale skončí později… "Měl jsem být hotový v květnu, ale vzhledem k té jedné nepovedené zkoušce… Reálně to tedy vidím spíše na konec června."

Dopoledne praxe, odpoledne učení

Vzhledem k množství učiva by si laik pomyslel, že teď Viktor nedělá nic jiného, než že leží v učebnicích a postupně se učí na pět státních zkoušek. Ale rychle mě vyvádí z omylu…

"Ke všem předmětům máme ještě praxe. Dopoledne tedy trávím v nemocnici a odpoledne se pak učím. A až třeba týden či dva před státní zkouškou už se jenom učíme."

"Tak to asi nemáš úplně čas relaxovat…"

"To ne, no…" směje se Viktor. "Ještě k tomu mám takovou zábavu – dopisuji jeden projekt…"

Se spolužáky také napsal jedna skripta. Pracoval na nich hned v prvním a druhém ročníku.

"S tím nápadem přišla spolužačka, která měla pocit, že není žádný dobrý atlas, ze kterého by se šlo dobře učit preparáty. Pracovala na jednom ústavu a přizvala mě ke spolupráci."

"Z výsledku – vydaných skript – jsi musel mít asi velkou radost, viď?" říkám.

"No, spíš jsem si dlouhou dobu říkal, že přece po mně to nikdo nemůže číst… Přišlo mi to takové surreálné."

Angličtina? Pohoda

"A ten článek, na kterém ses na začátku rozhovoru zmínil… Ten je předpokládám v angličtině?"

"Samozřejmě. V angličtině se jmenuje Case report: Subpleural neuroglial heterotopia in a 14-week old triploid infant – tedy v češtině: Případ subpleurální neurogliální heterotopie u 14týdenního triploidního plodu."

"S anglickým jazykem tedy problémy nemáš?"

"Naštěstí ne. Pracoval jsem nějakou dobu v Anglii."

S jazyky – a obzvlášť s angličtinou – jako mnoho lidí s tak velkou sluchovou ztrátou – Viktor nebojuje. Je to dáno i tím, že než nastoupil na medicínu, rok pobýval v Anglii. A ještě předtím – na gymnáziu – si dokonce přivydělával doučováním angličtiny.

Dvě gymnázia

Viktor pochází z Frýdku-Místku, ale na gymnázium chodil v Ostravě. "Bylo to všeobecné gymnázium, kam jsem šel z páté třídy."

"Gymnázium sis vybral sám?"

"Tak v jedenácti letech člověk není úplně součástí rozhodovacího procesu," směje se Viktor, který následně přešel na druhé, čtyřleté gymnázium. Že by studoval cokoli jiného než gymnázium, to si nepřipouštěl.

"Bylo pro tebe těžké přejít z páté třídy na gymnázium?"

"Subjektivně jsem neměl ten pocit, že by přechod byl těžký. Ale moje vysvědčení vyprávěla jiný příběh," směje se Viktor, který přiznává, že měl dříve k učení spíše negativní postoj.

"Jak to?"

"Složitá domácí situace," odpovídá bez zaváhání.

"A to první gymnázium ti nesedlo, že jsi přešel na druhé?" zajímá mě.

"Změna gymnázia nastala, když jsem se od mámy přestěhoval k tátovi." Po přestěhování a uklidnění domácí situace u Viktora došlo k obratu. Pomalu se mu začaly rýsovat plány na vysokou školu. A s tím šla ruku v ruce i motivace k učení a následně i lepší známky ve škole.

Z oboru Záchranář utekl do Anglie

Přijímačky na vysokou školu dělal Viktor na více oborů. A jako 'pojistku' si dal obor Záchranář v Brně. A právě tam po gymnáziu nastoupil.

"Pak jsem se však na školu vykašlal a odjel jsem do Anglie pracovat."

"A nebyla právě tato zkušenost s prací v Anglii natolik důležitá, že tě to nakoplo k tomu pořádně se snažit, udělat zkoušky a být znovu studentem?"

"To je přesné," usmívá se Viktor. "Myslím, že kdybych šel rovnou na medicínu, tak by to asi dopadlo stejně jako s tím záchranářem, ze kterého jsem utekl. Po půl roce by bylo po všem."

Jsem CODA? Asi jo

Když se vracíme do Viktorova dětství, vzpomíná si, že první naměřená ztráta sluchu byla kolem 50 procent. Pak se mu sluch zhruba do dvanácti let zhoršoval. A teď je ztráta sluchu stabilně kolem 80 procent. Pro slyšící obrovská ztráta sluchu, Viktorovi to ale tak nepřijde. Z rodiny toho totiž slyší nejvíce. Má neslyšící rodiče i neslyšící sestru.

"A všichni znakují?"

"Ano."

"A přemýšlel jsi někdy o tom, jestli jsi CODA – slyšící potomek neslyšících rodičů?"

"Ano, jako CODA se cítím. Mým mateřským jazykem, který jsem přirozeně přebral od rodičů, je znakový jazyk. A češtinu mám až jako druhý jazyk. Na druhou stranu – co mi říkali rodiče – od dětství jsem odmítal znakový jazyk, nechtěl jsem se ho učit. Až když se narodila neslyšící sestra, začal jsem na ni automaticky znakovat."

Můj vzor: slyšící babička

Viktor přiznává, že nezastupitelnou roli v jeho životě hrála slyšící babička. "Kladla obrovský důraz na školu, jazyky, lidové písně… Ale babička pro mě byla nenahraditelnou součástí mého života nejen ve vztahu k českému jazyku, ale i obecně k životním hodnotám." Za babičkou jezdil z Ostravy do Frýdku-Místku tedy velmi často.

A stejně jako pro něj byla vzorem babička, on byl vzorem pro svoji neslyšící sestru. Chodila do školy pro sluchově postižené a jako její starší bratr jí byl často nucen pomáhat s domácími úkoly.

"Přiznávám, že mám ke škole pro sluchově postižené kvůli tomu možná nějakou předpojatost, ale myslím si, že si tenkrát mnozí učitelé usnadňovali práci…"

"A všímal sis už v té době, že měla tvoje sestra jako neslyšící učivo redukované? Že se toho na škole pro sluchově postižené musela učit méně než ty?"

"Tohle je téma, o kterém se moc nemluví… Po pravdě – v té chvíli, když jsem se s ní učil, jsem to asi nevnímal, možná jsem na to nebyl dostatečně rozumově vyspělý, abych to hodnotil," směje se Viktor. "Ale je pravda, že s dnešními zkušenostmi mohu zpětně říci, že se toho sestra učila mnohem méně než já v běžné škole."

Mezi dvěma světy

Mnoho lidí s tak velkou ztrátou, jakou má Viktor, mluví o tom, že se cítí být mezi dvěma světy. Nejsou ani slyšící, ale ani znakující neslyšící. Jak to vnímá Viktor? Také se cítí být někde uprostřed?

"To je přesně řečeno… Nikdy jsem nebyl součástí jedné nebo druhé skupiny. Nebo obecně nějakého většího celku. Snažím se naopak využívat výhody obou světů. Z toho neslyšícího mě baví dozvídat se informace na dálku, z odezírání, ze znakování. Ale čím dál častěji vidím, že jak jsem byl nucen používat od dětství mozek k nonverbální i verbální komunikaci, asi se to tam nějak propojilo, člověk si dokáže hodně věcí domyslet. To mi pomohlo hodně v cizích jazycích, kdy člověk také rozumí třeba na 80 procent a zbytek si musí domyslet."

"To je zajímavý myšlenkový pochod…"

"Nevím, jestli je správný," směje se Viktor. "Každopádně u mě to takhle funguje."

"A kde se vidíš za 10 let? Budeš už ten vážený pan doktor v bílém plášti?"

"Když to dobře půjde, budu mít za sebou teprve atestaci, takže do váženého doktora bude ještě hodně daleko…" směje se Viktor. Sympaťák, o kterém ještě určitě hodně uslyšíme…

Text: VERONIKA ŠIRC

Foto: osobní archiv VIKTORA PROCHÁZKY a VERONIKA ŠIRC (titulní foto)

PŘÍBĚH VE ZNAKOVÉM JAZYCE.