Tatiana Basalová: Mé srdce už patří Plzni

Když se řekne polyglot, kdo se vám vybaví? Mně na první dobrou Tatiana Basalová… No uznejte sami, znáte někoho, kdo ovládá tolik jazyků?

"Slovenštinu, slovenský znakový jazyk, češtinu, český znakový jazyk, německý znakový jazyk, britský znakový jazyk, arabský znakový jazyk a italský znakový jazyk," vyjmenovává Tanulka.

"Jestli dobře počítám, tak to je osm jazyků," říkám ohromeně.

"A samozřejmě ještě umím i mezinárodní znakový systém," plácne se do čela Tanulka. Neslyšící Slovenka, která již sedm let bydlí ve Stodě, obci kousek od Plzně.

"Nestýská se ti po rodišti?"

"Ani ne. Jsem šťastná tady. Mé srdce už patří Plzni…"

Nejmladší ze 7 dětí

Třiapadesátiletá Tanulka se narodila v Košicích jako nejmladší ze sedmi dětí. Měla slyšící rodiče i všechny sourozence.

"Měla jsem velmi přísné rodiče, kteří si zakládali na tom, abych správně vyslovovala, abych se naučila mluvit. Když jsem něco řekla špatně, hned mě opravovali. Dodnes si pamatuji, jak se mi špatně učilo například slovo zpěvák. Říkala jsem to úplně jinak, přehazovala jsem písmenka," směje se Tanulka, která chodila v Prešově do školy pro neslyšící.

Přestože se její rodiče naučili perfektně znakovat, pravidelně také s Tanulkou navštěvovali logopedii. "A hlavně tatínek mě nabádal, abych nosila sluchadla. Zdůrazňoval mi, jak je důležité, abych se domluvila se sourozenci. Na rozdíl od rodičů totiž znakový jazyk neovládali. Tím, že jsem byla nejmladší, mě ti nejstarší v podstatě vychovávali. Díky perfektnímu odezírání jsem se sourozenci dokázala plnohodnotně komunikovat."

Opuštění rodné hroudy

Když se v deváté třídě rozhodovala, kam dál na střední školu, zvítězilo u ní učiliště v Kremnici pro sluchově postižené, kde se vyučila švadlenou.

Rodné Slovensko však záhy opustila. "Nebylo tam moc práce. A navíc ani dostatek tlumočníků znakového jazyka. Tady je to lepší," usmívá se Tanulka.

Když mluví o tom, že "tady" je to lepší, myslí Českou republiku. A konkrétně Plzeňský kraj, kde před sedmi lety začala nový život.

Zatímco na Slovensku šila kalhoty, uniformy pro hasiče či stínidla na lampy, po příjezdu do Čech našla zaměstnání spolu s manželem v Chotěšově v lakýrnické firmě.

"Časem jsem ale zjistila, že to tam nějak 'drhne', tak jsem to místo opustila. Vázla komunikace, která je pro mě zásadní. Manžel je tam ale spokojený, takže tam pracuje doteď."

Místo Kamila Amálka

Tanulka hledala v Plzeňském kraji práci, nakonec ji však našla v Praze. Pracuje v prádelně. "Moc mě to baví, je tam skvělý kolektiv, úžasný šéf. Jediná nevýhoda je dojíždění. Na druhou stranu – dá se to, protože jezdím do hlavního města maximálně třikrát týdně."

V hlavním městě pracovala její dcera, která se sem rovněž ze Slovenska přestěhovala. "Ona vlastně byla tím důvodem, proč jsme se s manželem přestěhovali za ní do České republiky. Doma nás nic nedrželo, chtěli jsme jí být blíž."

Když mluví o své dceři Amálce, Tanulka se úplně rozněžní… "Doktoři nám dlouhou dobu říkali, že nemůžeme mít děti, že to je vyloučené. Pak jsem odjela do lázní na čtvrt roku. A po příjezdu domů jsem hned otěhotněla! Byl to pro nás zázrak. Byli jsme s manželem tak šťastní! Pan doktor mi řekl, že se nám narodí kluk. Vybrala jsem pro něj jméno Kamil. Po porodu mi doktor řekl, ať najdu jiné jméno, že to nemůže být Kamil, že se nám narodila dcera. A tak jsme ji pojmenovali Amálka," usmívá se Tanulka.

Dcera Amálka je po své mamince velmi šikovná na jazyky. "Samozřejmostí je, že umí mezinárodní znakový systém," vypráví s hrdostí Tanulka.

Na Slovensku předsedkyní

Toho, že se rozhodla s manželem následovat dceru do Čech, nelituje. Co se děje na Slovensku, to ji však stále zajímá. "Dokonce mi často píší i neslyšící ze spolku, kde jsem byla předsedkyní. Pomáhala jsem jim všechno zajišťovat. Jakýkoli problém jsem jim pomohla vždy vyřešit. Na úřadech, u lékaře…"

"Není jim tedy líto, že už jsi v Čechách? Nepřemlouvají tě, aby ses vrátila?" zajímá mě.

"To víš, že mě přemlouvají," směje se Tanulka. "Ale mé místo je už tady."

Miluji kulturu, miluji historii

Když jsme se naposledy s Tanulkou viděly, natáčeli jsme s Českou televizí v Televizním klubu neslyšících na zámku Blovice. Právě ona se podílela – spolu se Spolkem neslyšících Plzeň – na zpřístupnění prohlídkového okruhu, který je díky tabletům a obsahu ve znakovém jazyce přístupný i znakujícím neslyšícím.

Tlumočnice Kristýna Voříšková dělala překlad textů, které jí poslali ze zámku, Tanulka pak měla na starosti závěrečnou kontrolu.

"Podílela jsem se na supervizi videa ve znakovém jazyce. Byla to krásná práce. Miluji totiž kulturu, miluji historii. Je skvělé, že se zámek rozhodl zpřístupnit prohlídkový okruh i pro nás neslyšící," usmívá se Tanulka.

Kvituje, že se zámek odhodlal k tomuto kroku. "Využití tabletů je pro neslyšící skvělá možnost, jak jim zpřístupnit informace. Neslyšící potřebují mít vše vizuální."

V zahraničí jsou ještě dál

Když Tanulka vypráví o spolupráci se zámkem Blovice, její oči úplně svítí. "Jsem vděčná za to, jak se Spolek neslyšících Plzeň snaží zpřístupňovat v Plzeňském kraji nám neslyšícím kulturu. Protože to není jen prohlídkový okruh na zámku. To jsou různé tlumočené městské slavnosti, kulturní akce, tlumočení v regionální televizi…"

A přesto, že je toho více než dost, přiznává, že v zahraničí jsou se zpřístupňováním informací neslyšícím ještě mnohem dál.

"V muzeích je běžné, že už tam nejsou tablety, ale u jednotlivých exponátů rovnou QR kódy. Ty si naskenuješ do mobilu a rovnou se ti objeví tlumočník znakového jazyka, který ti vypráví, co právě vidíš. Takto to funguje například v Kanadě či v USA, kam se ráda vracím. Socha svobody má také informace zpřístupněné pro neslyšící… Často se setkávám s názorem, že neslyšící nepotřebují tolik informací, že jim stačí jen zeštíhlené obsahy… Ale i my neslyšící milujeme historii, rádi se dozvídáme o králích, královnách, jejich životních osudech… Na západě jsou tedy v tomto dál. Naopak na východě – třeba u nás na Slovensku… Škoda mluvit. Nedávno, když jsem tam byla na návštěvě, odjížděla jsem pak zpátky do Čech trochu zklamaná z toho, jak to v klubu pro neslyšící vypadá. Přišlo mi, že klub upadá… A přitom tam se dříve odehrával veškerý kulturní život neslyšících," popisuje smutně Tanulka.

Lucia a Claudio

Tanulka má toulavé boty. A když může, často a ráda vyráží za hranice. Díky tomu, že umí tolik jazyků, má i na mnoha místech (nejen po Evropě) přátele.

"Při cestování Itálií jsem například narazila na úžasný pár. Lucia a její muž Claudio jsou přesně má krevní skupina. Skvělí lidé, se kterými ráda trávím čas. Potkala jsem je při toulkách. Lucia viděla, že znakuji, že jsem neslyšící. Přišla ke mně, začaly jsme si spolu povídat… A vzniklo nádherné přátelství. Jezdím za nimi a oni na oplátku za mnou."

Když za ní přijeli do České republiky, provedla je po všech významných místech. Nechyběl historický komentář ani historky, které se k danému místu váží. "Jedním z míst, kam jsem je vzala, byl Karlův most. Oba byli nadšení," vzpomíná Tanulka.

Když Tanulka popisuje, jak své italské přátele provázela Prahou, září jí oči. Je najednou ještě energičtější než v průběhu celého rozhovoru, rychle gestikuluje… Je zkrátka očividně ve svém živlu…

"Ty bys mohla být průvodkyně!" zvolám v jednu chvíli.

"Veru, teď jsi to trefila! Informace, to je moje! Předávání znalostí dalším lidem, to by mě opravdu moc bavilo."

V Itálii se usmívají, u nás mračí…

Výlety nejen po českých památkách, ale i cesty do zahraničí. To Tanulku naplňuje. "Bez toho bych nemohla žít. V mém životě pořád potřebuji stimuly, inspiraci… Třeba taková kanadská péče o neslyšící důchodce, za nic nemusí platit… Italské náboženské akce pro věřící – jedna beseda za druhou… A italská policie dokonce umí znakovat! Kdybych to neviděla na vlastní oči, tak tomu snad ani nevěřím. V Itálii umí také skvěle artikulovat. Ne jako zdejší policie. Přísnost a 'kamenný' nepřístupný výraz," kroutí hlavou Tanulka.

Parťák do nepohody

Rozhovor se pomalu chýlí ke konci. A je tu ještě jedno téma, které jsme s Tanulkou neprobraly.

"Kdo tě na tvých toulkách po světě nejčastěji doprovází?"

"Můj muž!" říká hrdě Tanulka.

"Jak už jste spolu dlouho?"

"Dlouho… Už jsme spolu přes třicet let!"

"To je neuvěřitelné," vydechnu.

"Ano, je. Joe je můj manžel, parťák do nepohody. A víš, co je na tom nejlepší? Známe se už od základní školy. Maminka mi tehdy říkala, že si ho jednou vezmu a budeme spolu šťastní. Vůbec jsem jí to nevěřila. Tenkrát jsem si nedovedla představit, že bych s takovým klukem mohla být. A nakonec měla maminka pravdu…"

Text: VERONIKA ŠIRC

Foto: archiv Tatiany Basalové

CELÝ PŘÍBĚH VE ZNAKOVÉM JAZYCE ZDE.