Robert Gruss: Dědičnou sluchovou vadu mi práce v hluku výrazně zhoršila

"Teda, Roberte, cítíš, jak se tu pod námi chvěje podlaha?" vytřeštím oči.

"To je normálka," směje se Robert Gruss.

"Jasně, to už je taková 'profesní slepota', že už to ani nevnímáš, viď?"

"No u mě by to byla spíše profesní hluchota," pokrčí rameny nedoslýchavý Robert.

Vlaky pro Estonsko a Lotyšsko

Nacházíme se v jeho kanceláři ve firmě Škoda Vagonka. Než tam dojdeme, provází mě výrobou a ukazuje mi téměř hotové vozy pro České dráhy a v další výrobní hale pak vlaky pro Estonsko a Lotyšsko.

Robert pracuje ve Škodě Vagonka jako vedoucí čety. "Nade mnou je pak mistr, vedoucí provozu a výrobní ředitel," vyjmenovává jednotlivé pozice. Sám tu pracuje již od roku 2005.

Když se vrací v čase, vzpomíná, jak hlučný provoz tu tenkrát byl. "Pracoval jsem na konečné montáži, která sousedila s obráběcím centrem. V té době tam nebyla protihluková stěna, takže tam byl hluk stejný jako ve vedlejší hale. Lidi tam po sobě křičeli hodně nahlas, aby se domluvili… Dnes už je to pro mě doba dávno minulá, ale tenkrát jsem pořádně nevěděl, že mám sluchovou vadu, která je dědičná. A že mi ji pobyt v hluku ještě zhoršuje."

Robertovou náplní bylo tahat kabeláž do vozů. A z doby téměř před dvaceti lety zjistil, že tenkrát za jeden rok v hlučném provozu ztrácel průměrně šest procent sluchu. "Byl to každoroční velký skok, teď, když se to ustálilo, tak už to mám jen kolem dvou procent ročně."

V uchu mi píská 24 hodin denně

"A tady to pískání – to je co za zvuk?" snažím se detekovat neznámé pískání v Robertově kanceláři.

"Nevím, mám tinnitus, píská mi v uchu 24 hodin denně…"

"Ale ty vibrace v kanceláři cítíš, že?" ptám se.

"Když o nich mluvíš, uvědomuji si je. Cítím je. Přenáší se to z obráběcího centra. Není to přímo pod námi, tam je sklad," objasňuje mi Robert.

Nejhlučnější? Dnes už jen počítač

Když si v únoru spolu domlouváme rozhovor, jsem zvědavá, v jak hlučném prostředí Robert pracuje. Ale hned mě upozorňuje, že svou práci vykonává – na rozdíl od minulosti – hlavně v kanceláři.

"Nejhlučnější je tedy pro mě ťukání na počítači," usmívá se Robert. "V provozu samozřejmě kolegové ochranné prostředky používají. Ale já na tu chvíli, když něco potřebuji vyřídit na dílnách, ochranné prostředky nepotřebuji. Tam, kam chodím, není skoro žádný hluk. Navíc mám nová sluchadla, na která mi přispěl můj zaměstnavatel, a ty mi eliminují hluk a zvýrazní lidskou řeč. Když tedy jdu za kolegy, jdu tam něco řešit a potřebuji je hlavně slyšet," vysvětluje Robert.

Před tím, než nastoupil do současného zaměstnání, pracoval 13 let ve stavební firmě. Ani tam své uši nešetřil.

"Pracoval jsem s drážkami na elektroinstalaci, sekal jsem se sbíječkou do betonu, sádrokartonu, na denní bázi různé vrtání… A tehdy před 30 lety se opravdu žádná ochrana sluchu neřešila."

Když se vracíme ještě hlouběji do minulosti, dostáváme se do Vítkovic, kde Robert začal pracovat hned po škole. A tam podle něj – subjektivně – moc hlučný provoz nebyl. "Dělal jsem údržbu kolejiště, pak i leteckých hangárů v Mošnově. Zdá se mi, že to nebyl hlučný provoz. Ale je fakt, že to jsem slyšel ještě dobře."

Na vojně střelba ze samopalu

Během prvního zaměstnání ve Vítkovicích nastoupil na vojnu. A ani tam si hlavu s ochranou sluchu nelámali. "Stříleli jsme ze samopalu, nebylo to tak časté, třeba dvakrát do měsíce, ale pro uši to určitě nebylo ideální."

Ale pak přiznává, že ještě více si sluch poškodil sám – poslechem velmi hlasité hudby…

"Písničky miluji od mládí. Dokonce dodnes mám ta sluchátka, se kterými jsem je poslouchal. Asi si je jednou vezmu na besedu, ať žáky pobavím," usmívá se Robert, který poslouchal hudbu přes velký magnetofon, na který měl napojený zesilovač.

"Měl jsi to tehdy hodně nahlas?" zajímá mě.

"No, jen když doma nebyli rodiče," směje se Robert.

Manželka se smála, proč si zacpávám uši

Kdy začal mít Robert pocit, že s jeho sluchem není něco v pořádku? To bylo až kolem roku 2005. "Dělali jsme na stavbě v nějaké obci za Frýdlantem nad Ostravicí. Hrálo nám tam rádio. A já, když jsem k němu byl otočený levým uchem, nic jsem neslyšel. Otočil jsem se pravým uchem a bylo to v pořádku… Tenkrát ten můj sluch byl ale ještě natolik dobrý, že jsem slyšel třeba zvuk zářivky."

To, že na jedno ucho neslyšel rádio, ho trochu vyděsilo. Na druhou stranu se však chlácholil tím, že ho má možná jen zalehlé. Než tedy vyhledal lékaře, ještě nějakou dobu mu to trvalo…

"Manželka si ze mě začala dělat srandu, když jsem si několikrát denně zacpával jedno ucho a pak druhé a zkoušel jsem, co na každé z nich slyším. Při první návštěvě na ušním mi pak naměřili ztrátu sluchu 20 procent. Bylo to už v době, kdy jsem začal dělal ve Škodě Vagonka, ale nevěděl jsem, že je moje sluchová vada dědičná a s hlukem se zhoršuje. Tím, že jsem k tomu měl dědičné dispozice, hluk mi to jen urychlil. Možná, že kdybych pracoval hned po škole někde v klidu, v kanceláři, mám třeba doteď ztrátu sluchu 20 procent a ne dnešních 80… Možná… Ale zase by mě taková práce asi nebavila," připouští Robert.

První besedy? Nevěděl jsem, do čeho jdu

Když Robert během rozhovoru zmíní besedy se školáky na téma sluchového handicapu, nedá mi to se nezeptat, jaké pro něj – introverta – byly ty první…

"Upřímně? Na tu první nikdy nezapomenu," říká Robert se smíchem. "Konala se u tebe ve Frýdku-Místku, kam jsem vezl i domluvenou redaktorku z Českého rozhlasu Ostrava. Cestou autem se mě ptala, co nás v té škole bude čekat… A já jí popravdě musel říci, že sám nevím."

Přiznává, že měl z besedy obavy. "Netušil jsem, do čeho jdu. Ale nakonec to bylo super." S dalšími besedami získával čím dál větší sebevědomí. A na besedách koncem roku 2023 už jsem měla pocit, že si je doslova užívá.

"Ano, už je to pro mě přirozenější než na začátku stoupnout si před třídu plnou dětí. Baví mě, jak je každá beseda jiná, odvíjí se podle toho, na co se žáci a studenti doptávají. Líbily se mi všechny besedy, ale asi nejvíce ty v knihovnách ve Vítkovicích a Ludgeřovicích. Bylo také vidět, že když je tam žák, jehož rodiče či prarodiče řeší sluchový handicap, ta beseda je zase o to zajímavější."

Maminka má otosklerózu, sestra je nedoslýchavá

Špatný sluch má Robert geneticky zakořeněný v rodině. Jeho maminka má otosklerózu, sestra ztrátu sluchu 50 procent.

"Ségra to má myslím na obě uši stejné. Sluchadla má, ale nepoužívá je… Maminka má otosklerózu, už byla třikrát operovaná, jedna operace se nepovedla a teď na jedno ucho neslyší a na druhém má ztrátu sluchu kolem 70 procent. Sluchadlo také nechce nosit. Jak jsme byli na besedě v Českém Těšíně i se synem Dankem, tak mi říkala, že sluchadlo odsunula na druhou kolej. Nepasovalo jí, a tak ho nenosí."

Hovor od kolegy

Během našeho rozhovoru Robertovi zazvoní mobilní telefon. Zvedne ho, ale k uchu si ho nedá. Mluví s kolegou, něco mu vysvětluje. Ale druhou stranu neslyším… Zvuk volajícího mu jde totiž rovnou do sluchadel. Když položí telefon, pobaveně se na mě dívá.

"Ta technika jde dopředu, že? Slyšící by asi automaticky čekal, že nedoslýchavý člověk potřebuje mít u telefonování jen zesílený zvuk. A ono ne… Mám teď nový telefon, který jsem si spároval v aplikaci se sluchadly. Už tedy nemám ten 'obojek', který jsem naposledy ukazoval žákům na besedě v Havířově. Už je to tak vymakané, že mi zvuk hraje přímo do uší," popisuje Robert.

Pevná linka je horší

"A jak se ti telefonuje s touto pevnou linkou? Také ji ještě využíváš?" ptám se a ukazuji na telefon na stole.

"No, občas mi někdo zavolá i na ni. Ale naštěstí většinu kolegů už jsem si naučil na to, aby mi volali na mobil. Ta pevná linka… To je trochu problém. Paradoxně když jsem měl horší sluchadla – přímo do uší, neměl jsem s tímto telefonem takový problém. Teď, když mám nové sluchadlo za uši, chytá mi to zpětnou vazbu, píská mi to… Musím si sluchátko přikládat takhle krkolomně, aby mi ty mikrofony na sluchadlu přenesly dostatečně zvuk. Asi takto," drží Robert v ruce sluchátko a jezdí s ním kolem ucha a hledá tu správnou polohu k telefonování.

Nemůžu pomoci, jak bych chtěl

Přestože mu špatný sluch přináší mnoho problémů, když jsme na besedách se žáky, Robert svůj špatný sluch mnohdy bagatelizuje. "Co je můj špatný sluch oproti tomu, co prožívá můj syn Danek," říkává žákům, které seznamujeme i s tím, že jeho syn má vzácné nervosvalové onemocnění – Duchennovu svalovou dystrofii.

"Nevím, jestli se mi teď tak hodně zhoršil sluch, nebo je to tím, jak se už Dankovi špatně dýchá a mluví hodně potichu, ale poslední dobou ho moc neslyším. I s těmi novými, velmi výkonnými sluchadly. Když se třeba s manželkou díváme na televizi a on něco potřebuje a volá mě, vůbec ho z vedlejšího pokoje neslyším," vypráví Robert.

"Většinou to střídá. Jednou volá manželku, podruhé mě. Ale já ho nikdy neslyším… Od doby, kdy mám sluchadla, vím, že je to při této jeho diagnóze velký průšvih. Tak rád bych chtěl Markétě v péči o Danka více pomoci, ulehčit jí. Ale jak, když ho neslyším?"

Neustálá péče

Problém je to nejen přes den, kdy se Danek sám nenají, nenapije, má problémy s kyčlí a každých dvacet třicet minut potřebuje odlehčit a posunout na židli, ale i v noci. To na Robertovu manželku Markétu čeká vždy maximálně tříhodinový spánek, protože je potřeba Danka polohovat a být mu neustále k dispozici.

"V noci už jsem úplně nepoužitelný," přiznává Robert. "Se sluchadly spát nejde. To mi pak pískají ještě více než tinnitus. Není to ani pohodlné, a navíc mám strach, aby se mi nezlomil drátek od reproduktoru."

Monoskop v uchu

Když zmiňuje tinnitus, dozvídám se, že ho poprvé zaznamenal kolem roku 2000. "Ze začátku to bylo jen takové nevinné šumění, pak to přešlo v takovou tepovou frekvenci. A čím větší ztrátu sluchu jsem pak měl, tím větší pískání jsem slyšel. Teď už je trvalé, jen v případě velkého stresu tinnitus změní tón."

Robert přiznává, že mu pak trvá delší dobu, než si na nový tón zvykne. "Když jsem v opravdu velkém stresu, tinnitus slyším jako monoskop, který byl v minulosti v televizi. Takový protivný tón…"

"A teď během rozhovoru tinnitus vnímáš?" ptám se.

"Ano, teď, když o něm mluvíme, zase mi to tam hraje," směje se Robert. "Ale když jsem v práci a plně se musím soustředit, tak ho mám potlačený, tolik ho nevnímám."

Jsem si vědom, že mluvím potichu

Jestli je to důsledek tinnitu, nebo sluchové ztráty, to Robert nedokáže odhadnout. Ale je si vědom toho, že mluví hodně potichu. Někdy se tak já během rozhovoru musím doptávat, jestli jsem to slyšela správně.

"Ano, já sám si uvědomuji, že mluvím potichu. Občas mě na to někdo i upozorní. Nemám zkrátka tu korekci… Kolikrát mě na to upozorňují i kluci tady v práci," říká Robert. "Ale je to stejně zvláštní, proč to tak je. Přijde mi, že většina neslyšících naopak moc křičí… Já sám sebe slyším, mám pocit, že je to tak akorát," krčí rameny.

Jak si kdo ustele…

Někteří lidé se sluchovým handicapem mají kvůli zvýrazněnému tinnitu problémy usnout. To však není Robertův případ.

"Ťuk, ťuk… Opravdu musím zaťukat, že tohle se mě naštěstí netýká. Spí se mi dobře. Ano, občas se mi stane, že mě tinnitus probudí, ale pak většinou zase rychle zaberu. Ráno kolikrát vstanu, tinnitus je šílený, hodně výrazný. Ale pokud nemám ten den moc stresů, zase se to vrátí do nějaké běžné, přijatelné 'tóniny'. Co je však horší, to jsou ta brzká vstávání. Když spím, tinnitus nevnímám. Ale jak mě třeba v šest hodin ráno probudí to kvílení v uchu, už nemá smysl dál ležet a poslouchat to hnusné pískání, musím zkrátka vstát. A přitom aspoň o víkendu bych si někdy tak rád poležel," uzavírá se smíchem Robert.

Text: VERONIKA ŠIRC

Foto: osobní archiv ROBERTA GRUSSE a VERONIKA ŠIRC (úvodní foto + foto ze Škody Vagonka)

CELÝ PŘÍBĚH VE ZNAKOVÉM JAZYCE ZDE.