Petra Buzrlová: Jsem na sebe hrdá, že jsem se jako neslyšící naučila dobře mluvit

Ťuk ťuk.

S neslyšící lektorkou znakového jazyka Petrou Buzrlovou a Annou Kohutovou, přítelkyní jejího syna Davida, sedíme v posluchárně na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. Je pátek, devět hodin ráno a do dveří vcházejí studenti, které čeká předmět Znakový jazyk…

"Budeme opakovat," říká hned na začátek neslyšící Petra Burzlová. Opravdu tu větu říká. A až poté ji znakuje…

Český jazyk, znakovat, titulky, kochleární implantát, sluchadlo, komunikace… To jsou první znaky, které čte studentům ze své papírové přípravy. A chce, aby si je všichni studenti postupně vyzkoušeli. Jeden po druhém.

První vyvolaná studentka je perfektně připravená. Každý znak nejdříve řekne, pak naznakuje.

"Výborně!" je spokojená Petra.

Pak je vyvolaná další studentka. A další. A další…

"Vy jste nový?" zeptá se Petra studenta, který na začátku března přišel na předmět poprvé.

"Ano, jsem," odpovídá student, kterému se jednotlivé znaky pletou. "Jsou si tak podobné," směje se.

Zapomenout, to je můj znak!

Počítač, tablet, stůl, židle, notebook, počítač… Studentka znakuje jeden znak za druhým, naprosto suverénně.

"Skvěle," říká s uznáním Petra.

"Není čas ztrácet čas," odpovídá jí se smíchem studentka, která v rámci celé třídy během hodiny opravdu exceluje.

"A proč se to znakuje právě takhle?" ptá se nový student Petry, která mu to trpělivě vysvětluje.

"Ty vado, to je stejně těžké," ulevuje si student. Ale jak na konci hodiny říká, je rád, že dostal vysvětlení v češtině. "Díky tomu se mi znaky lépe dostanou do hlavy."

Učit se, zapomenout, zapamatovat si, znát, studovat, škola, základní, střední, vysoká… Při další dávce nových znaků jde studentovi hlava kolem. Dívá se na spolužačky, jak to znakují. Když na něj přijde řada, pamatuje si jediný znak.

"Zapomenout, to je můj znak," směje se. "Ten nikdy nezapomenu."

"Psychoznakovka"

V průběhu hodiny studenti skládají věty. A Petře se postupně představují a znakují, co na vysoké škole studují. Jedna má kombinaci český jazyk a zeměpis, další historii a německý jazyk, ruský jazyk nebo japonštinu.

Pestrá jsou i místa, odkud studenti pocházejí. Kromě Ostravy je zastoupen i Frýdek-Místek, Havířov nebo Praha.

O svém budoucím povolání mají studenti už více méně jasnou představu. Převažují tu budoucí učitelé a překladatelé. A jeden z nich – ten nový – chce být psychologem.

"No výborně, psycholog se znakovkou!" raduje se Petra.

"To nevím," směje se student. "Leda že bych s nimi komunikoval svým vlastním znakovým jazykem."

"Taková psychoznakovka," dodává se smíchem jedna ze studentek.

Chcete si to nahmatat?

Na konci hodiny se do výuky zapojuje i Anička. Přibližuje svůj sluchový handicap a studentům vypráví, že má už více než půl roku kochleární implantát.

"A jak to vypadá?" ptá se jedna ze studentek.

"Chcete si to nahmatat?" nabízí Anička pohotově.

"Neee, to neee," děsí se studentka při představě, že by si měla sáhnout na operovanou hlavu s jizvou.

"Já chci!" hlásí se student. "Ježíš, já tam fakt cítím ten magnet…"

Anička před studenty mluví o tom, že je implantovaná krátce, je tedy teprve na začátku cesty k lepšímu slyšení. A přidává jednu historku, kterou jí vyprávěl technik, jenž jí nastavoval kochleární implantát.

"Jedna chudší rodina, která nechala implantovat své dítě, pak chtěla prodat vnější část kochleáru. Myslíte, že by jim to prošlo?"

"Asi ne," hádají studenti.

"Přesně tak. Každý kochleární implantát je totiž nastaven tak, aby pasoval s vnitřní částí. Není tedy možné to zaměňovat. A můj David, který je implantován – na rozdíl ode mě – oboustranně, nemůže zaměňovat ani pravou a levou stranu," vysvětluje Anička.

Sestřenice mluvila, já ještě ne…

Na konci výuky je Petra spokojená. Hodina se povedla dle jejích představ. "Studenti byli šikovní," hodnotí jejich aktivitu jednapadesátiletá Petra, která se narodila do slyšící rodiny. A až ve dvou letech lékaři zjistili, že je neslyšící.

"Ale byla jsi vlastně neslyšící úplně od narození, jen se to nevědělo, viď?" obrací se na Petru Anička. A vysvětluje, že tuhle informaci se Petra dozvěděla teprve nedávno.

"Byli jsme s Davidem kvůli plánovanému těhotenství na genetice, Petra šla s námi. A právě na genetice jí lékaři řekli, že je neslyšící od narození," vysvětluje Anička.

Pravdou je, že Petřiným rodičům se to, že ještě nemluví, nezdálo delší dobu. "Mám sestřenici, která se narodila v dubnu. Pak začala mluvit, zatímco já – srpnová – jsem neřekla ani slovo. Rodiče se mnou tedy jeli do Hranic na Moravě, kde byl tenkrát jediný foniatr na Moravě specializující se na neslyšící děti. Rodiče mu pak říkali, že trošku mluvím, že snad nějaké základy jsou, že snad nejsem neslyšící. Ale po šesti týdnech v nemocnici, kde mi dělali různá vyšetření, se potvrdilo, že jsem neslyšící."

Radši na Svatý kopeček

Přestože rodiče dostali doporučení, aby dali svou dceru do školky a školy do Valašského Meziříčí mezi neslyšící děti, oni odmítli.

"Valmez byl přímo pro neslyšící, v Olomouci razili orální metodu a byla to škola pro děti se zbytky sluchu. Do školky jsem tedy v pěti letech nastoupila tam."

"Byla jsi na internátu?"

"Ano. A bylo to těžké. Ze začátku jsem často plakala. Domů jsem jezdila jen na víkendy. V Olomouci jsem strávila celkem 11 let," vypočítává Petra, která ale uznává, že měla skvělé spolužáky. A díky internátu se hodně osamostatnila.

Na Svatém kopečku se tehdy nesmělo znakovat. "Všechno muselo být orálně. Učitelé mluvili, i my jsme se museli domluvit. Ale díky tomu dodnes dobře mluvím a umím odezírat," říká Petra.

"A jak ses tedy naučila znakovat?" ptám se.

"Úplně přirozeně, tajně, mezi dětmi. Když nás učitelé neviděli, znakovali jsme. Znakový jazyk jsem se tak učila přirozeně mezi vrstevníky. Ale mým mateřským jazykem je čeština."

Nezávislá na tlumočnících

Petra vypráví, že díky své mamince, která ji hodně cepovala, se naučila hezky mluvit. "Byla jsem u toho učení tenkrát hodně protivná," směje se Petra. "Ale maminka přede mnou dodnes smeká, že jsem vydržela a dokázala se tak naučit mluvit. Nejsem díky tomu závislá na tlumočnících."

Když jde Petra k některému z lékařů poprvé, služeb tlumočníků znakového jazyka využije. "Když už na to pracoviště však chodím pravidelně, znám tam lékaře i sestry a oni znají mě, už si dokážu všechno obstarat sama. Dorozumím se. A to právě díky mamince."

To samé platí na úřadech či na poště. "Jsem na sebe hrdá, že si umím základy zařídit sama. Ale kdyby byl třeba soud, tak bych tlumočníka využila."

Na oděvní průmyslovku na Slovensko

Díky tomu, jak se osamostatnila na Svatém kopečku, pro ni nebylo těžké odstěhovat se po základní škole od rodičů ještě dál. Do Kremnice na Slovensko.

"Studovala jsem tam pět let na oděvní průmyslovce pro neslyšící."

"Proč jsi jela tak daleko? Na Moravě nebyla žádná škola, která by tě zaujala?"

"Chtěla jsem mít maturitu. A tehdy nejen že nebyla žádná taková škola na Moravě, ale ani v Čechách. Jediná škola, kde si neslyšící člověk mohl udělat maturitu, bylo gymnázium v Praze v Ječné."

"A rodičům se nestýskalo?"

"Asi ano, ale – stejně jako já – už byli zvyklí. Z Ostravy jsem od nich odjížděla v neděli, v pátek se vracela domů. Skvělé také bylo, že mě hodně bavila slovenština. Když jsem se pak vrátila domů, na mamku jsem mluvila česky. A trochu se mi to mísilo se slovenštinou," usmívá se Petra.

"Jsem ráda, že má Petra vystudovanou právě tuto školu," vstupuje do rozhovoru Anička. "Měla jsem dlouhou sukni, kterou jsem potřebovala přešít. Petra udělala šup šup a už to bylo."

"A stejně tak jsem vám přešívala závěsy, pamatuješ?" říká Petra, která ráda s drobnostmi pomůže, ale šít na zakázku by už nechtěla. "To by mě nebavilo. Více mě naplňuje práce lektorky znakového jazyka."

Brácha mě odmalička chránil

Když se bavíme o Petřině rodině, přiznává, že se její členové nikdy nenaučili znakovat. "Ale tím, že mě mamka naučila dobře mluvit, tak mi to nikdy ani nevadilo. Mám i slyšícího bráchu, se kterým máme krásný vztah. A už odmalička mě chránil," usmívá se Petra, která po maturitě pracovala jako vychovatelka v Olomouci.

Studovala také vysokou školu. "Ale to jen tři čtvrtě roku, potom jsem to vzdala. Byla jsem vychovatelkou a měla jsem hodně odpoledních šichet. A naznačovali mi v práci, že bych pro ně byla zbytečně překvalifikovaná."

Pracovala i v oděvní firmě v Prostějově, následně i v Mariánských Horách v Ostravě jako stříhačka a kontrolorka sak.

Během práce s látkami si Petra odskočila i na mateřskou. Se dvěma syny. Davidem a Adamem.

"Oba jsou neslyšící, ale starší David má větší sluchovou ztrátu," říká Petra.

"To mohu potvrdit," kýve hlavou Anička. "S Adamem jsme si dříve mohli i telefonovat, to s Davidem nepřicházelo v úvahu," vysvětluje. A jedním dechem dodává, že nově jsou všichni tři implantovaní, takže s Davidem už zkouší telefonovat a s Adamem to možná v budoucnu opět půjde.

Sedm let doma

Se synem Davidem zůstala Petra doma sedm let. "Chodil krátce do školky, už od dvou let, ale hlavně jsme s ním chodili na logopedii a do speciálně pedagogického centra, aby se dobře naučil mluvit a v životě měl větší uplatnění," vysvětluje Petra, která se po rodičovské dovolené vrátila zpátky do oděvní firmy. Ta však zkrachovala.

"Dostala jsem odstupné a dlouho jsem byla doma. A když jsem pak dostala nabídku stát se lektorkou znakového jazyka, přijala jsem ji. Kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu jsem na nějaký čas přestala, ale teď jsem opět mezi studenty," říká a oči jí u toho úplně září.

"Omlazují tě," přikyvuje Anička.

"Ze začátku jsem z toho měla velký respekt. Byla jsem nervózní, nevěděla jsem, jak mám učit. Ale udělala jsem si svůj systém a podle zpětné vazby od studentů vím, že jsou s výukou spokojeni. Mám jiný přístup, než se učí například v Praze. Tam učí neslyšící lektoři slyšící zájemce hned od první hodiny se zavřenou pusou. Jen znakují. Vím od několika slyšících, že ani nevěděli, co se učí. Já prvně učím jednotlivé znaky, potom přirozeně přecházíme na znakový jazyk," popisuje Petra.

Taj místo čaj

Podle ní je právě ve výuce slyšících studentů nepřenositelná zkušenost, že sama učila své neslyšící syny český jazyk.

"S některými lektory máme spory, protože nesouhlasí s mým stylem výuky, ale já vím, co je lepší, právě díky Davidovi a Adamovi. Mít neslyšící děti je opravdu nenahraditelná zkušenost. David dostal první sluchadla v devíti měsících, Adam v šesti. Prvně jsme je učili mluvit, až potom znakovat. Už tehdy se mě hodně neslyšících ptalo, proč učím svoje neslyšící děti mluvit. Nelituji tohoto rozhodnutí, díky tomu teď mohou fungovat ve slyšícím světě, jsou samostatní a mohou si plnit své sny."

Petra však na rovinu říká, že cesta k rozmluvení a správné výslovnosti obou synů byla složitá. "Třeba David ke mně jako malý kolikrát přišel a jen mi řekl 'čaj'. Samozřejmě jsem věděla, že chce čaj, ale já jsem ho nutila, aby mi to sdělil celou větou 'Maminko, dej mi prosím čaj'. Velkou roli hrála při výchově i moje tchyně, která klukům kontrolovala výslovnost. Když jsme za ní jezdili do Olomouce, řekla mi, že David špatně mluví a říká například 'taj' místo 'čaj'."

Zatímco David začal mluvit ve dvou letech, Adamovi to trvalo trochu déle. "Trénovali jsme je oba stejně, ale mladší Adam je introvert, uzavřený a v mnoha věcech spoléhal na staršího bráchu, že to za něj zařídí," směje se Petra.

Sama několikrát během rozhovoru přiznává, že pro ni – neslyšící – znamená hodně, že dokáže fungovat mezi slyšícími. "Je to i otázka sebevědomí. Když jsem byla nedávno hospitalizovaná a lékaři i sestry mě chválili, jak jako neslyšící hezky mluvím… To je krásný pocit k nezaplacení…"

Text: VERONIKA ŠIRC

Foto: archiv PETRY BUZRLOVÉ a VERONIKA ŠIRC (titulní foto)

CELÝ PŘÍBĚH VE ZNAKOVÉM JAZYCE.