Petr Pelíšek: Záněty středního ucha jsem měl od první třídy i dvakrát ročně

"Petře, víš, že budeš mít v rámci projektu Jsem jedno (moravské) ucho šťastnou sedmičku? Je to dnes sedmý rozhovor…"

"Jo? Sedmička je hezké číslo," usmívá se Petr Pelíšek. "Hodí se to, je mi 77 let. Ale nejradši mám pětku."

"Vzpomněl sis na školní léta a nejčastější známky?" vstupuje do rozhovoru se smíchem Světluška Dostalíková, předsedkyně Spolku neslyšících a nedoslýchavých Ostrava-Poruba, u které děláme rozhovor.

"No…" odpovídá jí šibalsky Petr, který je ve spolku místopředsedou.

O prázdninách kvůli uším v nemocnici

Petr se narodil jako slyšící. A sluch se mu začal zhoršovat až mezi pátou a šestou třídou. "Je pravda, že jsem vždycky potřeboval sedět v první lavici. Máti mi říkala, že je to nějaké divné… Záněty středního ucha jsem od první třídy dostával pravidelně, i dvakrát ročně…"

"A také ti propichovali uši?"

"Ne, poprvé až na vojně… Ale nejhorší bylo, když jsem byl mezi pátou a šestou třídou v létě na týden v nemocnici. Dělali mi tam různé proplachy… To bylo hodně nepříjemné."

"Ani s pubertou se ti to trochu nezklidnilo?" ptám se.

"Ano, vlastně jo," připouští Petr. "Opravdu během puberty záněty ustaly. A objevily se až na té vojně, kdy došlo k prvnímu propíchnutí. A to byla bolest jak blázen! Měl jsem z ucha i ošklivé výtoky, kamarádi z vojny mě upozornili, že to mám i na košili…"

Na vojně střelba z děla

Když byl Petr na vojně, pravidelně střílel z děla.

"A chránil sis tehdy uši?"

"Vůbec… V době, kdy jsem byl na vojně, tak se nějaká ochrana sluchu neřešila," odpovídá Petr. "Takže je jasné, že tam se mi sluch musel také zhoršit. Subjektivně jsem cítil, že rok co rok se mi to od té doby po troškách zhoršovalo."

První sluchadla ale paradoxně dostal až před sedmi lety, k životnímu jubileu. "Tou dobou už jsem měl sluch katastrofální," připouští. "Okolí mi muselo pořád všechno opakovat."

"Ty jsi nechtěl problémy se sluchem řešit dříve? Nechtěl jsi sluchadla?"

"Dlouho jsem o ně neměl zájem. Nevadilo mi, že špatně slyším," krčí rameny Petr.

"Ale těm druhým to vadilo," připomíná mu se smíchem Světluška.

První sluchadla? Hrůza

Jak se mu ale začalo rapidně zhoršovat pravé ucho, už ho i okolí dotlačilo k tomu, aby si nechal napsat sluchadla.

"Ta první byla ale strašná. Nemohl jsem si na ně zvyknout…"

Petr připouští, že nebýt toho, že ještě do vysokého věku dělal na stavbě, chodil v helmě a závěsná sluchadla by mu překážela, řešil by rapidně se zhoršující sluch asi dříve.

Svou práci miloval, a tak v podstatě zatajoval, že špatně slyší. "Jako stavbyvedoucí na železničním koridoru jsem také neměl ochranné prostředky. To, co už je dnes samozřejmostí, se tenkrát prostě neřešilo. A já jsem se k tomu, že neslyším, nehlásil. Byly přísné podmínky, říkal jsem si, že kdyby věděli, jak špatně slyším, nezaměstnali by mě."

Kurz odezírání

V současné době má Petr třetí sluchadla. A už si na ně zvyknul. "Je to pro mě změna hlavně v mluvené řeči. Konečně slyším, o čem se lidé baví."

Nespoléhá ale jen na sluchadla, trénuje také odezírání. "To se učíme na letních pobytech, kam s ostravským spolkem nedoslýchavých jezdíme. Odezírání je schopnost jako jakákoli jiná. A musí se trénovat. Nenaskočí to do hlavy samo."

"A jak ti to jde?"

"No, někdy mám pocit, jako bych se to učil každý rok znovu a znovu," připouští Petr. "Já jsem se totiž kdysi zařekl, že už se nikdy nic nebudu učit. Tolik let ve škole, u vojáků jsem si dělal nástavbu, pak jsem chodil na Báňskou univerzitu… První měsíc tedy mám pocit, že je to skvělé, ale postupně pak ty jednotlivé principy odezírání zapomínám a více se spoléhám na sluchadlo a na to, že informace spíše uslyším, než odezřu."

Do kina ano, do divadla ne

Petr je svým nastavením celoživotní pohodář. Ale když se ohlíží za svým životem, pár momentů, které ho štvaly, by našel. A vždy to bylo spojené se špatným sluchem…

"Třeba mě vždycky štvalo, že jsem kvůli tomu nemohl chodit do divadla. Kdysi divadla nebyla tak dobře odhlučněná jako dnes. I když jsem seděl v první řadě, nic jsem z toho neměl."

Naopak do kina občas chodil. "Tím, že tam byly reproduktory, bylo to lepší. Ne, že bych slyšel všechno, ale v rámci celého filmu jsem toho pochytil dost… A až minulý rok jsem se toho dozvěděl více o indukční smyčce, která je v některých kulturních institucích…"

Jakou mám ztrátu sluchu? Nevím

Když se ptám Petra, jak velkou měl první naměřenou ztrátu sluchu, otázka ho zaskočí.

"Nechci kecat, ale myslím, že v době mého mládí se to ještě nějak neměřilo."

"A teď máš kolik?"

"Nevím to doteď. A abych byl upřímný, takhle to má několik starších lidí, které znám. Sluch nám doktoři přeměří, ale když jsem se ptal, jak to mám se sluchem, tak většinou jen lékař mávne rukou a řekne mi, že 'přiměřeně věku'. A po takové odpovědi už ani dál nepátrám… Protože jestli mám 80, 90 nebo více procent ztráty sluchu? To už je mi asi jedno."

Světluška pokyvuje hlavou. "A to není případ jen ušařů. Když jsem byla ve 45 letech na očním, řekl mi tam doktor, co chci, že ve 45 letech už jsem stará, tak ať se nevidím, že špatně vidím na dálku i na počítač… A s takovým přístupem se setkáváme my starší často dodnes. Někteří lékaři vidí staršího člověka, mávnou rukou, řeknou mu, že lepší to už nebude… A ani nemají kolikrát moc chuť s námi něco řešit."

Světluška mi připomněla jeden telefonát… Asi dva roky zpátky mi volala paní – asi padesátiletá, že její maminka, která má přes 80 let, byla na ušním. A tam lékařku prosila, jestli by mohla dostat sluchadla, že už má velké problémy se sluchem. Lékařka se podívala do karty a řekla: "Nooo, vždyť už je vám přes 80 let, co byste chtěla… To už ani nemá smysl dávat sluchadlo…"

Když to vyprávím Světlušce, jen mávne rukou.

"To mě nepřekvapuje. I toto se bohužel stává… Ale nemělo by!"

Shánění peněz pro spolek? Čím dál těžší

Petr jako místopředseda spolku společně se Světluškou – předsedkyní – vytvořili skvělé duo, které má každoročně za úkol sehnat dostatek finančních prostředků nejen na letní rekondiční pobyt, ale i celoroční provoz organizace.

"Podmínky jsou každoročně přísnější. S počítačem umím základy, takže administrativa je celá na Světlušce. Ale já ji zase všude dovezu na úřady, než by se ze Staré vsi někam dostala, trvalo by jí to celý den," směje se Petr, který je celoživotním řidičem.

"Nejhorší je, že každá obec, každé město to chce jinak. Někomu stačí napsat o dotaci krátce, vyplnit jeden dokument ve Wordu, někdo po nás chce spoustu formulářů… Už jsme starší lidé, s počítačem neumíme jako mladí, takže musím někdy poprosit vnuka," vysvětluje Světluška.

Učení správného dýchání, odezírání, různá školení, procházky, soutěže… To všechno je součástí jejich nejdůležitější akce – týdenního rekondičního pobytu.

"Pro účely dotace musím dopředu všechno rozplánovat a dokonce vypsat úředníkům, jak to časově budeme mít na pobytu všechno poskládané. Lidé kolikrát nadávají na neziskovky, ale chtěla bych vidět, kdyby si tito lidé zkusili podat žádost o dotaci. Zabere to tolik času… A do poslední chvíle nevíme, jestli dotace dostaneme," popisuje Světluška.

Z hlasité hudby jsem na nervy

Světluška s Petrem toho v autě už nacestovali spoustu. Jsou sehraní, ale jedna věc Světlušce vadí. "Nikdy si nezvyknu na tu jeho hlasitou hudbu v autě, z toho jsem na nervy. Vždy mu říkám, ať to dá potichu… Však taky když ke mně jede, už v kuchyni slyším, že je to on… Tak mu duní auto," směje se Světluška.

"Je to tak," připouští Petr. "Hlasitou hudbu jsem miloval už od mládí. Dříve to však byla frajeřina, pustit si to na plné koule, teď už to je nutnost… Abych vůbec něco slyšel. Bohužel dnešní mladí si neuvědomují, jak si ničí – třeba na diskotékách – sluch. Kdybych to tenkrát věděl, jak si poškozuji sluch, asi bych byl opatrnější…"

Kvůli sluchu přestoupil na dálkové studium

Petr nejdříve chodil na průmyslovku. Nejprve na denní studium. "Ale vadilo mi, že nic neslyším. V dalším roce jsem tedy přestoupil na dálkové studium, které bylo hodně samostudiem. Byla to trochu nevýhoda, učitel neprobíral látku, jen zadal, co se máme naučit. Ale výhoda byla, že to bylo jen jednou za čtrnáct dní. Pak do toho přišly děti, dělal jsem přesčasy… Takže jiný režim tehdy ani moc nastavit nešel."

Kvůli špatnému sluchu má často problém i u doktorů. "Nejhorší to bylo během covidu. Doktor nechtěl sundat roušku, vůbec jsem mu nerozuměl. I má obvodní lékařka mluví dost potichu. A to ví, že mám problémy se sluchem."

Už ví, jak komunikovat

Naopak na plicním nebo kardiologii už podle Petra ví, jak s ním za ty roky komunikovat. "A to stejné teď mám i u foniatra. Dříve tam neměli techničku na nastavení sluchadel, tak jsem musel chodit ještě jinam, ale teď už mám u foniatra kompletní servis. Jdu tam jednou za rok, za deset minut mám nastavená sluchadla podle potřeby a na rok mám klid."

Než se s Petrem rozloučíme, říká mi – jen tak mimochodem – zásadní větu. "Veru, víš, po těch letech neslyšení jsem si uvědomil, že neslyšet není v pohodě. Je to deprimující, když člověk neslyší. Někdy uvažuji, jestli jsem to měl řešit dříve… Třeba bych mohl poslouchat různé drby… Ale snad jsem i bez nich měl spokojený život," uzavírá se smíchem Petr.

Text: VERONIKA ŠIRC

Foto: osobní archiv PETRA PELÍŠKA a VERONIKA ŠIRC (úvodní foto)

CELÝ PŘÍBĚH VE ZNAKOVÉM JAZYCE ZDE.