Otílie Jiříčková: Už ve školce jsem byla na internátu. Odloučení od rodičů jsem těžce snášela
Dělat rozhovor s pamětníky, to má své kouzlo… S Otílií Jiříčkovou je to jako výlet do dávné minulosti, kterou znám jen z hodin dějepisu…
"Jestli správně počítám… Příští rok – 21. srpna 2025 – vám bude devadesát let?" ptám se této vitální dámy.
"Ano, počítáte správně," směje se Otylka. A zjevně se baví mým výrazem, který zračí překvapení.
"Jak je ale možné, že vypadáte tak fantasticky? Tipla bych vám o třicet let méně!"
"Raduji se ze života. To dělá hodně. A to si představte, že nechodím ani na kosmetiku. Jediné místo, kde mě zkrášlují, je kadeřnictví. Nechávám si nabarvit vlasy, to je všechno."
Byla jsem slyšící
Otylka se narodila ve Vejprnicích kousek od Plzně. Jako slyšící. O sluch přišla v patnácti měsících.
"Zjistili lékaři, kvůli čemu jste ztratila sluch?" zajímá mě.
"Nezjistili. Vím jen z vyprávění rodičů, že jsem měla hodně vysoké horečky. Pak jsem byla na vyšetření v Liberci, lékaři rodičům říkali, že bych mohla zase začít slyšet po nějaké operaci. Ale zůstala jsem neslyšící…"
V pěti letech ji rodiče dali do tehdejšího ústavu pro hluchoněmé, který se nacházel na Borech.
"Když jste bydleli kousek od ústavu, vodili vás tam rodiče každý den?"
"Kdepak, musela jsem tam být na internátu."
"A jak jste to jako dítě snášela?"
"Ze začátku velmi špatně," přiznává Otylka.
Tramvaj na Bory
"Máma mi
říkala, ať si jdu hrát s dětmi. Celý den jsem tam byla. A pak byl večer…
Myslela jsem, že si pro mě přijde. Ale ona nepřišla… Přes týden jsem tak byla
na internátu, domů jsem jezdila jen na víkend. Vždycky, když už jsem viděla
v pondělí tramvaj, která mířila na Bory, věděla jsem, že zase až do pátku
rodiče neuvidím. Plakala jsem. Nakonec jsem si však zvykla."
V ústavu pro hluchoněmé to navíc bylo poprvé, kde se Otylka učila – tehdy – znakovou řeč. "Se spolužáky jsme znakovali. Ale ve třídě během hodiny jsme nesměli. Kdo to udělal, šel do kouta s nataženýma rukama."
Učitelé naopak trvali na tom, aby se děti v ústavu naučily mluvit a odezírat.
"Nakonec to tam byla krásná léta. Vzpomínám si třeba, jak jsme znakovali různá sprostá slova," směje se Otylka.
Spali jsme v teplácích
Jako pamětnice, byť tehdy velmi malá, zažila druhou světovou válku. Z ní má kusé vzpomínky. "S rodiči jsme zažili hodně náletů. Schovávali jsme se do úkrytů. Byla tam tma, bála jsem se. A často jsme také spali v teplácích, protože jsme museli být připraveni na to, že bude další nálet a budeme se muset opět schovat."
Nebylo jí ještě ani deset let, když skončila válka. "Američané přijeli do Plzně v tancích, osvobodili nás. Pamatuji si, jak jsem jim všichni mávali vlaječkami."
"Jak se dotkla vaší rodiny válka? Byli například rodiče nějak perzekvováni?" ptám se Otylky.
Ta jen zavrtí hlavou. "Nebyli. Pracovali jako úředníci. Takže našim rodičům nebylo co zabavit."
Na skok do Prahy
Kolem třináctého roku se dostala Otylka na rok do Prahy, kde chodila do školy pro neslyšící v Radlicích.
"Proč jste na tak krátkou dobu přijela studovat do Prahy?" ptám se Otylky.
"A víte, že ani nevím? Asi se uvažovalo, že Praha jako centrum naší země má lepší výuku, lepší uplatnění… Každopádně pak jsem se vrátila zpátky do Plzně. A tam jsem se vyučila na učilišti mezi slyšícími švadlenou."
"Tehdy jste asi neměla moc oborů, které byste mohla studovat, viďte?"
"Vyučit se švadlenou, to byla dokonce jediná možnost, která se mi – jako neslyšící dívce – nabízela," vysvětluje Otylka.
Po vyučení se vdala
V osmnácti letech začala chodit se Stanislavem – spolužákem z plzeňského ústavu pro hluchoněmé. On sám se vyučil písmomalířem a společně měli dvě děti – dceru Milenu a o dva roky mladšího syna Stanislava.
"Obě naše děti byly slyšící. Byla jsem tak ráda, že nám s výchovou pomáhali naši slyšící rodiče." Sama se svými rodiči neměla nikdy problém se dorozumět. "Rodičům jsem ukazovala. Když jsem chtěla pít, ukázala jsem znak, že chci pít. A oni to hned pochopili."
Otylka byla doma s dětmi pět let, pak nastoupila do svého prvního – a zároveň jediného zaměstnání – do plzeňské firmy Stylus. "Jako švadlena jsem tam šila všechno možné – závěsy, ubrusy, ložní prádlo… Všechno za nás šil šicí stroj. Musela jsem se jen naučit základ a pak už se ta práce opakovala."
"Kolik let jste v zaměstnání vydržela?" ptám se.
"Čtyřicet let! Už jsem mohla jít do důchodu, ale byla jsem ve firmě ještě o půl roku déle. Bavilo mě to… Firma pak po převratu zkrachovala, ale nedávno jsem se dozvěděla, že ji opět otevřeli. Ale zaměřuje se už na jiný sortiment."
Sametová revoluce bez informací
S Otylkou se také vracíme během vyprávění i k důležité historické události – sametové revoluci v devětaosmdesátém roce. Přiznává, že jako sluchově handicapovaná byla zcela bez informací.
"To totiž nebylo jako dnes – v televizi jedou skryté titulky, v rohu obrazovky tlumočníci znakového jazyka… Tehdy nic takového nebylo. Bavíme se o době, kdy ještě ani Spolek neslyšících Plzeň neměl žádnou místnost, kde bychom se všichni sešli… Pamatuji si, že jsme tehdy nesehnali ani noviny. Byli jsme tak odkázáni jako neslyšící jen na to, abychom se sami doptávali slyšících."
Začátek devadesátých let trávila Otylka po různých restauracích či pronajatých místnostech, kde se scházela s ostatními plzeňskými neslyšícími. "Byla jsem ráda, jak to dopadlo. Komunisty jsem neměla ráda. Václav Havel byl naděje."
Babský pokec
Když získal Spolek neslyšících Plzeň své první prostory, byla Otylka pravidelnou návštěvnicí. "Jako první jsem chodila do ulice Škroupova, později se spolek přemístil do Tylovy ulice. Jsem ráda, že dnes mohu bezplatně využívat tlumočníky znakového jazyka. A díky spolku se setkávám stále se svými vrstevnicemi – chodím do klubu žen, kde je to takový babský pokec. A zároveň vyrábíme různé věci, pečeme perníčky… Mám to tam moc ráda. Jsem vděčná, že celý život mohu trávit s neslyšícími."
"Jste v životě šťastná?" ptám se na závěr Otylky. Ta neváhá ani vteřinu.
"Jsem. Užívám si život. Nestresuji se. A jsem obklopena lidmi, které mám ráda…"
Text: VERONIKA ŠIRC
Foto: SPOLEK NESLYŠÍCÍCH PLZEŇ, archiv OTÍLIE JIŘÍČKOVÉ
CELÝ PŘÍBĚH VE ZNAKOVÉM JAZYCE ZDE.