Miroslav Hanzlíček: Díky neslyšícím rodičům jsem se mohl dívat na filmy s hvězdičkou

Abychom měli čas na rozhovor, navrhuje tlumočník znakového jazyka a předseda Spolku neslyšících Plzeň Miroslav Hanzlíček státní svátek, 8. května. "Jinak jsem v jednom kole," říká omluvně.

Jsme domluveni na osmou hodinu ranní. Tento čas je ideální, protože s dětmi je člověk stejně zvyklý vstávat pravidelně i daleko dříve.

"A nebyla na tebe ta osmá hodina moc brzo?" ptám se Mirka. "Státní svátek, mohl ses konečně dospat…"

"Nemohl," směje se Mirek. "Kočička nás budí brzo, takže vstávám kolem páté. A na rozdíl od nás s manželkou hned dostane nažrat…"

"A jaké máš na státní svátek plány?"

"Upřímně? Státní svátek, to je den, kdy se konečně mohu věnovat celý den manželce. Buďto jedeme na zahrádku, nebo k nám přijdou vnoučata," popisuje Mirek, pro kterého jsou ale další státní svátky spíše pracovní.

Třeba 28. října. V jeho rodné Plzni je ten den vstupné na kulturní akce za symbolických 28 korun. "I když už jsme byli s dcerou Kristýnkou v průběhu let tlumočit skoro všechno, stejně se každý rok najde nová instituce, u které je potřeba neslyšícím tlumočit. A obecně tlumočíme různé pietní akce, svátek nesvátek."

"Co na to manželka?" zajímá mě.

"Ta už si, chudinka, zvykla. Je mi jí líto. Kolikrát vystřelím z domu brzo ráno a přicházím kolem páté až sedmé hodiny. Už mám důchodový věk, myslel jsem si, že čím budu starší, tím budu mít méně akcí k tlumočení… Ale pravda je taková, že se ani v důchodu moc nevídáme," směje se Mirek.

"Ale na druhou stranu jsem rád za každý půlden, kdy mám tlumočení třeba jen dopoledne a odpoledne mám volnější. Navíc já to mám doma rád. S manželkou ani po těch letech nemáme ponorkovou nemoc, máme si pořád o čem povídat."

Nikdy nevíme, o čem bude řeč

Dva dny před rozhovorem tlumočil Mirek s dcerou Kristýnou Voříškovou pietní akt – vzpomínkovou akci k výročí konce druhé světové války a osvobození Plzně americkými vojáky.

"Celé pondělí jsme měli s Kristýnkou každý svůj program, od šesti večer jsme se pak sešli na tlumočení, které trvalo hodinu a třičtvrtě. Letos to bylo opravdu hodně dlouhé…"

Mirek byl na streamu, Kristýnka přímo na pódiu s představiteli města.

"Jak vypadají přípravy na takto důležitou akci?"

"Je to složité, protože dopředu nikdy nevíme, co se bude povídat. Je to jako v Sama doma. Také se neví, kdo co řekne, musíme být operativní. Ale jsme moc rádi, že město už to bere jako službu neslyšícím, jsme automaticky zvaní na mnoho městských akcí. Je skvělé, že jsme nejen pro město Plzeň, ale i pro kraj partneři, se kterými se počítá. Spolupráce dlouhodobě funguje skvěle," pochvaluje si Mirek a vysvětluje, že přípravu od politiků už ani nevyžaduje.

"Praxe je taková, že si proslovy politici stejně připravují kolikrát až v den konání akce. Nebo někteří ani žádnou přípravu nemají, mluví rovnou. Ze zkušeností – a že jich za těch více než 40 let tlumočení bylo – vím, že kolikrát čím dříve tu přípravu máš, tím je to horší. Hledáš v tom pak mouchy, tu ten znak se naučíš, chceš ho tam dát… A pak tam stejně bouchneš ten, co ti v hlavě naskočí první."

Pódium versus stream

"A jak se liší tlumočení – například té pietní květnové akce – na pódiu a jak na streamu?" ptám se Mirka.

"Na pódiu stála Kristýnka, která to celé tlumočila. Já jsem byl před zeleným plátnem a to, co jsem tlumočil, se vysílalo do televize."

"Takže jste oba tlumočili to stejné – každý pro jiné publikum a na jiném místě?"

"Ano, přesně tak. Vím, že je úzus, že by se měli tlumočníci střídat po dvaceti minutách, ale to kolikrát v praxi moc nejde zajistit. To by kvůli této jedné akci, která trvala do dvou hodin, museli být minimálně tři tlumočníci na pódiu, další tři na streamu… To je v našich podmínkách nemyslitelné," vysvětluje Mirek.

Živý stream – přenos pietní akce – zajišťuje televize. "Jde to rovnou na internet, já to natáčím na zelené plátno, vysílá se to živě. A spolu s tlumočením na pódiu jde jakoby o dvojité simultánní tlumočení. My to tady v Plzni děláme od doby, kdy byl covid a lidi se nesměli sdružovat. Zjistili jsme, že to má dobrý ohlas. Od té doby, kdy pominula proticovidová opatření, ale stream zůstal. Pořád jsou tu neslyšící, kteří se na to rádi podívají z pohodlí domova. A pro ty, kteří přijdou na pietní akt, pak máme živé tlumočení na pódiu."

"Když takto simultánně s Kristýnkou tlumočíte, je váš překlad do znakového jazyka identický?"

"Samozřejmě. Ale je jasné, že se můžeme lišit třeba v nějakém použitém znaku," objasňuje Mirek.

Rozbilo se mi auto, co teď?

Když jsem se s Mirkem viděla naposledy, natáčeli jsme s Českou televizí na zámku v Blovicích Televizní klub neslyšících na téma zpřístupňování památek neslyšícím v Plzeňském kraji. Zrovna jsme byli na chodbě zámku, když začal Mirkovi vrnět telefon.

Přes WhatsApp mu volal neslyšící klient, že má problém s autem.

"A kde teď jsi?" znakoval Mirek do telefonu.

Podle další komunikace bylo poznat, že klient nevěděl, a tak se Mirek snažil na dálku pomoci tím, že podle jednotlivých okolních budov, které mu klient ukazoval, odhadoval, ve které městské části Plzně auto asi kleklo. A následně volal do asistenční služby na odtah vozidla.

Pracovní doba? Na od – do si nehrajeme

Rozbité auto, problémy s bydlením, se zahrádkou, medikace od doktorů… To je pár příkladů, co nejčastěji Mirek s neslyšícími znakujícími klienty řeší.

"A jaká je tvá pracovní doba?" zajímá mě.

"Někdy zprávy od klientů chodí v pět ráno, někdy až do šesti do večera. Když jsou to různé prkotiny, tak ty jim pomůžu vyřešit hned. Ale když po mně chtějí důležité věci jako třeba zavolat šéfovi do práce a řešit s ním nějaký problém, tak mu nebudu volat v devět večer, kdy mi přijde SMS zpráva. To by bylo amorální, i ten šéf má právo na odpočinek."

Jsem CODA? Ano, ale…

Když se vracíme s Mirkem zpátky do jeho dětství, ptám se ho, jestli je CODA – slyšící dítě neslyšících rodičů. "Ano, jsem CODA, ale…" Mirek chvíli váhá. "Nikde to neříkám, nikde to nevykřikuji, že jsem dítě neslyšících rodičů. Když se mě někdo zeptá, řeknu to. Ale pro mě to není důležité. Stejně jestli třeba někdo má nebo nemá tituly. To já také neřeším, to pro mě není směrodatné."

Za svůj mateřský jazyk považuje Mirek jazyk znakový. "Byl můj první, se kterým jsem se jako miminko setkal. Z vyprávění maminky dokonce vím, že jsem prý v pěti letech už poprvé tlumočil ve špitále. Já si to nepamatuji. Ale co jsem si uvědomoval hned od dětství – znakový jazyk byl pro mě ke komunikaci s rodiči rychlejší, snazší. Díky němu bylo jednoduché domluvit se s rodiči. Ale pravdou také je, že oni si udržovali hlas, byl srozumitelný, dokázali i dobře mluvit."

Od sebe rok a den

Mirkovi rodiče jako by pro sebe byli souzeni. Strávili spolu celý život a od sebe je dělil přesně rok a den. Jeho maminka se narodila 20. července 1934, tatínek 21. července 1933.

Zajímavostí je i fakt, že se oba narodili jako slyšící. "Maminka měla čtyři sourozence. A každý večer si společně povídali pohádky. A jednou v noci, bylo jí sedm let, onemocněla zánětem mozkových blan a ráno se už probudila jako neslyšící," vypráví Mirek.

To jeho tatínek měl ve třech měsících zánět středního ucha. "Léčení bylo ale zanedbané, a tak ohluchnul. V patnácti letech pak měl jít na operaci, že by opět slyšel. Ve třinácti letech absolvoval všechna potřebná vyšetření. Když už se však blížil patnáctý rok a on tam měl jít, vzdal to. Řekl, že po tolika letech, co neslyšel, by se z těch všech zvuků asi zbláznil… Na operaci tedy nešel a dobrovolně zůstal neslyšící."

Když neslyšící kupují rádio…

Mirkovu maminku zase trápily psychické potíže. "Prognóza od lékařů byla, že se mohou ke sluchové vadě přidat. A opravdu se to stalo. Měla to tak v životě kvůli tomu náročnější… Ale musím říci, že kdybych se měl podruhé narodit, nechtěl bych jiné rodiče, než které jsem měl. Přestože byli oba neslyšící, měl jsem vymoženosti jako každé slyšící dítě ve slyšící rodině," vzpomíná Mirek.

Jeho rodiče mu například koupili rádio. "Přitom oni z toho nic neměli! Ale stejně mi ho koupili… Ale já jsem ho stejně moc neposlouchal, protože mi bylo líto, že bych poslouchal a oni nic… Ale hodně před rodiči smekám, že mi chtěli umožnit mít všechno jako slyšící vrstevníci."

Oblíbení

Mirek vypráví i o tom, jak byli rodiče mezi jeho spolužáky oblíbení. "Možná to bylo i tím, jak byli oba velmi aktivní," usmívá se.

"Pamatuješ si, kdy tě rodiče vzali poprvé mezi neslyšící?" ptám se.

"Bylo to ve 2,5 letech. Tatínek mě chytil za ruku a dovedl do sportovního klubu. Hrály se tam pravidelně zápasy v ping pongu, fotbalu… Ostatní neslyšící mě tam hlídali. Bylo to také další místo – kromě domova – kde jsem se přirozeně učil znakovku."

Jablko nepadlo daleko od stromu

Jeho tatínek byl vyučený typograf. A v jeho šlépějích šel později i Mirek. "Dokonce jsme spolu – do revoluce – dělali 18 let v jedné fabrice!"

Když Mirek mluví o tatínkovi, zmiňuje, že měl velmi dobrý všeobecný rozhled. "A také měl v krvi, že rád pomáhal neslyšícím. Byl hned v několika výborech – u sportovců, ve spolku… Cokoli bylo potřeba, s neslyšícími hned řešil. Měli problém v jedenáct večer? Tatínek šel a problém vyřešil. Asi jsem to po něm tedy podědil," směje se Mirek.

Do Spolku neslyšících Plzeň chodil pravidelně od tří let na členské schůze. Jeho tatínek, funkcionář, tento spolek dokonce dvě funkční období vedl.

"V klubovně měli telefon, tatínek mi vždy říkal, ať vytočím 112 a zjistím nějaké informace, abych se naučil telefonovat. Tehdy se mi to nelíbilo a odmítal jsem to, styděl jsem se jako malý telefonovat. Ale jak se mi to pak v životě hodilo," usmívá se Mirek.

První smlouva

Poradit neslyšícím, opravit dopisy… To všechno se po Mirkovi požadovalo už v patnácti letech. Když se pak vyučil typografem, dostal od tehdejšího Svazu invalidů dohodu na tlumočení. Tenkrát to bylo asi 15 korun na hodinu.

"Při práci v tiskárně jsem tak nastoupil ještě do Spolku neslyšících Plzeň a tlumočil tam na dohodu. Asi v roce 1994 jsem nastoupil do Spolku neslyšících jako tlumočník. Bohužel, vydržel jsem tam jen jeden rok, protože Svaz v Praze nechtěl přidat peníze, nedalo se s tím vyžít, odešel jsem. Během let jsem pak jako dobrovolník pomáhal ve Spolku neslyšících Plzeň. A teprve tak deset let jsem znovu ve spolku. Stal jsem se i předsedou jako můj tatínek."

"Co všechno obnáší být předsedou?"

"Hlavně musí mít člověk pod sebou spolehlivé lidi. Což já naštěstí mám. Na dceru Kristýnku a sociální pracovnici Míšu se mohu stoprocentně spolehnout. Ve spolupráci s nimi přemýšlím nad programem pro naše neslyšící. Dále si musím hlídat rozpočet, žádáme o dotace… V tomto máme v Plzni štěstí, že máme takové osvícené politiky a úředníky. S naším Plzeňským krajem a městem máme skvělé vztahy."

Když se Mirka ptám, kterou z činností ve spolku má nejraději, neváhá ani vteřinu. "Nejlepší je přímá práce s klientem. Když vidím, že mu mohu pomoci, že řešení jeho problému má posun… To je na té práci nejlepší."

Nejnáročnější tlumočení

Jako tlumočník chodí například na úřady. Jeho role je jasná – překládat neslyšícím do znakového jazyka, co bylo řečeno. "Pokud je však něco složitějšího, nebo například na úřadě se konkrétní věc táhne, setkáme se s klientem ještě před schůzkou, kde chce neslyšící vysvětlit, co jsme řešili třeba před třemi měsíci a jaký to má posun. Obecně když je tlumočení a skončí, vypouštím to z hlavy. Ale v případě, že se k tomu případu musíme s klientem vracet, mám to někde v podvědomí schované a vždy mi naběhne, co to bylo."

Nejsložitější je podle Mirka tlumočení při hledání zaměstnání nebo bydlení. "To většinou řeší dcera Kristýnka. A pak tu jsou ale ještě horší tlumočení – a to jsou ta lékařská, kdy víte, že to nevypadá vůbec dobře… Toho neslyšícího znáte třeba od dětství. To člověku nedělá moc dobře na psychiku…"

Soudní tlumočník

Mirek je – spolu se svou dcerou Kristýnkou – také soudním tlumočníkem. Když se jím stal, byla v Plzni ještě jedna kolegyně.

"Já se do toho nehnal, ale tenkrát byla poptávka po tlumočnících znakového jazyka. Tak jsem dostal od centrály potvrzení, že mám odpracováno tolik hodin, dalo se to na krajský soud a stal jsem se soudním tlumočníkem," říká Mirek, který má za sebou necelou stovku tlumočení u soudů. V posledních letech chodí zhruba patnáctkrát ročně.

Co je zajímavé, v průběhu let se mění témata. Zatímco dříve dominovaly hlavně pracovně právní vztahy, nyní vedou rozvody.

Mirek zavzpomíná i na jeden případ z poslední doby, kdy se povedlo u neslyšícího klienta popřít otcovství.

"Mám z toho radost o to větší, protože se podařilo přesvědčit právníky, aby do toho šli, i když už uplynula doba šesti měsíců, kdy mohlo k popření otcovství dojít."

Ze tří dětí jedna tlumočnice

Sám Mirek má tři děti. Dva kluky a dceru. "A jen Kristýnka se vydala na dráhu tlumočnice znakového jazyka. Líbil se jí znakový jazyk a chtěla se domluvit s neslyšícím dědečkem. Neustále se vzdělává, práce ji baví. Mám z toho velkou radost. Je příjemné vědět, že mám komu předat štafetu. Vybudovala si v Plzni jméno, pomalu kráčí v mých stopách. Teď už můžu jít v klidu do důchodu," směje se Mirek.

Přestože už má důchodový věk a tři roky by už mohl mít nohy na stole, je rád, že může ještě pracovat. Ne kvůli penězům nebo kvůli tomu, že by neměl co dělat s volným časem. Ještě chce pomáhat neslyšícím.

"Vyrůstal jsem v tom, je pro mě po těch letech těžké říci, že zavírám dveře…"

"Máš tedy sám pro sebe nějaké datum, ke kterému bys dokázal odejít?" zajímá mě.

"V prosinci 2025 mi vyprší soudní tlumočení. A za rok – ve věku 69 let – se mi fakt nebudou chtít dělat zkoušky. Navíc bych musel navštěvovat jeden semestr právnickou fakultu a až pak by mě připustili ke zkoušce. To už nemám zapotřebí," směje se Mirek.

Co bude s jeho klienty? O to strach nemá. "S dcerou máme každý trochu jiné klienty, já s některými chodím už léta. Ale pokud zrovna nemohu, přehodím s klidem takového klienta Kristýnce. Naopak když ona časově nemůže, má třeba nutnější případ, také mi svého klienta předá," popisuje, jak to funguje.

Společná dovolená? Neexistuje

Když mi popisuje, jak se vzájemně vykrývají v tlumočení, napadá mě, jestli je vůbec reálná společná dovolená. Tatínka s dcerou a vnoučaty.

"Není," říká na rovinu Mirek. "Když o tom tak přemýšlím, poslední společnou dovolenou jsme měli před 14 lety, když ještě byla svobodná. Jinak musíme vždy zajistit, aby naše tlumočnická služba byla pokrytá. Dcera však jezdí na dovolenou s mojí manželkou."

"Takže se těšíš na důchod, až si budete moci vyrazit všichni společně?"

"S manželkou jo, ale s Kristýnkou asi ne. Myslím, že mi to nedá ani v důchodu. Když bude dcera na dovolené, vezmu službu za ni. Nedá mi to…"

Někteří neslyšící se bez tlumočníka neobejdou

Po více než 40 letech tlumočení má Mirek, jako jeden z mála takhle profesně sloužících tlumočníků znakového jazyka, možnost srovnání, jak se měnily požadavky samotných neslyšících na tlumočení.

"Rozdělil bych to do tří skupin – první skupina jsou neslyšící, kteří – když ještě nebyli profesionální tlumočníci znakového jazyka – na úřadech i u lékařů si všechno domluvili sami. Potom po revoluci, kdy začali profesionální tlumočníci znakového jazyka, jich začali neslyšící využívat čím dál více. Pak během doby covidové se tito neslyšící namlsali a teď chodí k tlumočníkům s kdejakou maličkostí," popisuje Mirek.

"Takto namlsaní jsou obzvláště dnešní mladí neslyšící. Zažili revoluci jen krátce, nebo vůbec. Od nich pak slýchám, že na všechno mají nárok, všechno potřebují… Je to přesně ta skupina, která ale pak nechce platit poplatky za televizi… A přitom se dožadují toho, aby všechno v televizi bylo tlumočené do znakového jazyka…"

Do druhé skupiny Mirek řadí převážně starší neslyšící. "Byli zvyklí si celý život vyřídit všechno sami. Během covidu pak byli odkázáni na tlumočníky. Ale po covidu si zase všechno vyřizují sami," říká Mirek.

Do třetí skupiny řadí neslyšící všech věkových kategorií. "Jsou tací, kteří mají takové komunikační problémy, že tlumočníka potřebovali vždycky. V minulosti, ale neobejdou se bez něj ani v současnosti."

Přebírání znaků

Během své tlumočnické kariéry si Mirek nejen rozdělil neslyšící podle potřeb tlumočníků, ale všiml si i jednoho nešvaru. "Obzvláště mladí neslyšící čím dál častěji přebírají jednotlivé znaky z mezinárodního znakového systému. Vidí to například v nějakém videu na sociální síti a už se to snaží implementovat do českého znakového jazyka. Je to pak úsměvné, protože oni se holedbají, že mají svůj znakový jazyk, že jen oni 'správně' znakují, že třeba my starší neznakujeme správně, ale oni si ničí znakový jazyk cizími přejatými znaky. A tím pádem pak mají problém dorozumět se se staršími neslyšícími… Je to dané i tím, že mladí neslyšící často neznají původ znaků, takže si pak mohou i myslet, že znak, který odněkud přejímají, je český, ale přitom český znakový jazyk takový znak vůbec nezná…"

Krabička s tykadly není trolejbus

Problém podle Mirka je, že český znakový jazyk není kodifikovaný. "Ale mladí neslyšící říkají, že je demokracie, že si mohou znakovat, jak chtějí. Neuznávají, jak znakujeme my starší, kteří známe původ jednotlivých znaků… Jsou tady také tendence některých jedinců, kteří si nárokují 'pravdu' – jen oni snad ví, jak se může a nemůže znakovat. Paradoxně to jsou mnohdy neslyšící, kteří se narodili do slyšících rodin, takže jejich mateřským jazykem není znakový jazyk, ale čeština. A tito lidé – třeba vlivem školy a studia mezi neslyšícími – si nárokují určovat ostatním neslyšícím, jaké 'správné' jsou jednotlivé znaky. Přijde mi to stejně absurdní, jako bychom trolejbusu začali říkat krabička s tykadly," kroutí hlavou Mirek.

Se svými dlouholetými zkušenostmi také vyvrací mýtus, který mnohdy koluje nejen mezi některými neslyšícími, ale i tlumočníky znakového jazyka.

"Setkal jsem se s takovým divným názorem, že CODA tlumočníci jsou něco méně, když nestudovali například na vysoké škole znakový jazyk. To je samozřejmě nesmysl. Když jsem znakový jazyk přejímal od miminka od mých neslyšících rodičů automaticky, je to můj mateřský jazyk, ve kterém přemýšlím. U neslyšících, kteří se narodili slyšícím rodičům, to z podstaty nemůže být, když mají mateřský jazyk češtinu."

Filmy s hvězdičkou

Na závěr našeho rozhovoru Mirek nostalgicky opět zavzpomíná na své neslyšící rodiče a dětství s nimi. "Přestože byli neslyšící, spolužáci mi je záviděli! Za totality byly některé filmy – mládeži nepřístupné – označené hvězdičkou. Znamenalo to, že tam byl vidět polibek, dívčina běhala třeba ve spodním prádle… Maminka milovala kriminálky, takže jsem jí musel tlumočit. A takové tlumočení jsem měl obzvlášť rád," směje se Mirek.

Kromě detektivních filmů tlumočil mamince závody v krasobruslení, tátovi pak pravidelně zprávy. "Jsem opravdu šťastný, že jsem dostal do vínku neslyšící rodiče. A v životě jsem měl štěstí i na mou rodinu. Dcera Kristýnka jde v mých stopách, manželka je tolerantní a měla vždy pochopení pro mou nutkavou potřebu pomáhat neslyšícím… Bez ní bych tuto práci nikdy nemohl dělat…"

"A je to pro tebe vůbec práce?" usmívám se.

"Ano, pro mě je to poslání. Tlumočení beru jako relax a zábavu. Poslání, při kterém mi je dobře. Když tlumočím, jsem ve svém živlu…"

Text: VERONIKA ŠIRC

Foto: osobní archiv MIROSLAVA HANZLÍČKA, plzen.eu

ZDE CELÝ PŘÍBĚH V ČESKÉM ZNAKOVÉM JAZYCE.