Martina Minksová: Slyšící expřítel zneužíval mého handicapu

Když jsem ji viděla naposledy během natáčení Televizního klubu neslyšících ve Frýdku-Místku, nadšeně mluvila o tom, jak sbírá data o lidech, kteří mají za sebou operaci kochleárního implantátu před více než dvaceti lety.

V březnu 2024, když se vidíme po téměř roce a čtvrt, mi hned devětadvacetiletá neslyšící Martina Minksová ve své fyzioterapeutické ordinaci v Místku s nadšením vypráví, jak pokročila.

"Konečně už mám všechna data z Fakultní nemocnice Motol v Praze, z jediného místa, kde se v minulosti implantovalo. Pomáhal mi s tím inženýr Okluský, kterému se líbil můj nápad zmapovat, jak dobře slyší či neslyší po dvaceti letech implantovaní pacienti, jaké mají například společné problémy, pocity, zkušenosti… Data teprve zpracovávám, takže výstupy ještě nemám, ale jsem zvědavá, co z nasbíraných dat vyčtu," popisuje Martina.

Nejednoznačná identita

Jeden z trendů, kterého si Martina všímá už delší dobu, je nejednoznačná identita lidí s kochleárním implantátem.

"Vnímám u těchto lidí, že neví, kam se v životě zařadit. Přitom identifikovat se s určitou skupinou – to je pro člověka základ. Být v nějaké společnosti, to nám je geneticky předurčeno. A tady najednou máme skupinu implantovaných, kteří třeba ani po dvaceti letech nedokáží jednoznačně říci, jestli se cítí být spíše slyšící nebo neslyšící."

Z toho podle Martiny mohou pramenit i psychické problémy. "Mám kamaráda, který studuje všeobecnou medicínu a byl implantován jako já v roce 1997. Už od doby, co nastoupil na vysokou školu, zjišťoval, že jeho identita není jednoznačná. Na medicíně mu chybí ze strany spolužáků i kantorů pochopení. Vyústilo to v to, že má svoji psychiatričku."

Návštěvy u psychiatričky

Nejdříve vystřídal různé psychology, ale měl pocit, že ho nikdo nedokáže pochopit. Nakonec pravidelně dochází k psychiatričce.

"Možná, že kdyby tu byl psycholog, který sám má kochleární implantát a dokáže se vcítit do potřeb implantovaného člověka, nemusel by skončit kamarád až u psychiatra," myslí si Martina, která přiznává, že také nedokáže říci, jestli se cítí jako slyšící nebo neslyšící.

"Ale mně to na rozdíl od něj nevadí. Vím, že mohu čerpat hodně věcí ze slyšícího světa. Jsem člověk, který se nevzdává. Celý život se pohybuji ve slyšícím světě a tím, že jsem byla velmi brzo implantovaná, tak u mě došlo k docela dobré adaptaci."

Přiznává však, že začátky v nové skupině slyšících vrstevníků a každé nové prostředí pro ni bylo výzvou.

"V té době byl pojem kochleární implantát hodně lidem cizí, a to i některým doktorům. V dětství jsem měla to štěstí, že jsem byla nesmírně aktivní dítě, milovala jsem energii, sport a byla jsem vysoce ctižádostivá. Děti na jedné straně se hloupě smějí druhým, ale na druhé straně moc neřešily, zdali jsem schopna komunikace. Myslím, že se v této etapě učily všechny. Málo mluví. Víc si hrají. Ačkoliv kochleární implantát byl v té době sestaven z velké krabičky s drátem vedeným k procesoru, děti spíš řešily, co umím. Byla jsem schopna fotbalu, veselých sportovních hrátek… A toho si všimly. Bylo pouze na mně, zdali se začlením."

Na druhém stupni základní školy však byla adaptace už náročnější.

"V čem konkrétně?" zajímá mě.

"Spolužáci více komunikovali, více se řešil vzhled – můj 'batůžek' na zádech nebo na hrudi, rádi mě šikanovali kvůli špatnému slovnímu vyjádření nebo když jsem ve třídě něco neslyšela, a tudíž nebyla schopna odpovědět správně na otázku, byla jsem tak automaticky považována za 'hloupou'."

Implantace ve 3,5 letech

Že neslyší, to se rodiče dozvěděli v jejích třech letech. A už ve 3,5 letech byla implantovaná. "Zajímavé je, že jsem si byla už během dětství vědoma toho, že pokud se budu chtít zařadit mezi slyšící, budu pro to muset něco udělat. Velkou podporu jsem naštěstí měla celý život v rodičích. Takže když jsem ve čtyřech letech nastoupila do běžné školky, pro rodiče to byla jasná volba, ale okolí nám dávalo najevo, že patřím do speciální školky. V té době s takovýmto postižením neměli ve školkách ještě moc zkušeností, ale rodiče se nenechali odradit. Za to jsem jim dodnes vděčná."

"Uvědomovala sis už ve školce, že máš kochleár a ostatní děti ne?"

"Svou jinakost jsem neřešila. A v té době ostatní děti ze školky také ne. To přišlo až na základní škole."

Kochleární implantát v té době byl mnohem větší, než jak ho známe dnes. Den co den do školky a následně školy Martina nosila malý 'batůžek' – ať už vzadu nebo klasicky na zádech.

"Děti vnímaly, že mám na sobě nějakou krabičku a ony ne. To nešlo skrýt… Cítila jsem, že jsem jiná, ale vlastně jsem nevěděla, jestli je to pozitivní nebo negativní," vzpomíná Martina a podivuje se, jak 'hluboko' spolu rozebíráme její pocity.

"Je to zvláštní se takhle o tom bavit, protože o mnoha věcech jsem nikdy ani nepřemýšlela," hodnotí Martina s údivem. A já jsem v tu chvíli vděčná, že mě dokáže pustit opravdu hodně hluboko do svého nitra…

Pozadu v češtině

Když se vracíme zpátky v čase do doby, kdy byla školou povinná, na první dobrou se jí vybaví, že kvůli sluchovému handicapu měla problémy s češtinou.

"Byla jsem v ní pozadu, měla jsem malou slovní zásobu. Také jsem měla samozřejmě problémy s hudební výchovou. A to, že jsem musela sedět v první lavici? To je samozřejmé. Byla jsem takovým vykřičníkem ve třídě, vyučující na mě museli dávat pozor."

Během rozhovoru mě Martina upozorňuje na to, že tohle jsou nejčastější stereotypy – neslyšící člověk nepíše diktáty, nemá poslech během výuky cizího jazyka, na hudebce nezpívá…

"Ale pozadu jsem byla i v dalších předmětech, jelikož se mi podařilo zachytit v hodinách pouze tak 20 až 50 procent informací. Byla jsem tak často vázaná na domácí samostudium."

Koncentrace? Maximálně 3 hodiny

Na vysoké škole to podle ní bylo ještě horší a složitější. "Nekonečné množství teorie… A celkově je to tam v rychlejším tempu a v neposlední řadě se pochopitelně kantoři, což bývají často velmi agilní doktoři či profesoři, nemohou úplně přizpůsobit, obzvlášť nelze celé hodiny být natočen čelem ke mně a intenzivněji artikulovat. A když nějaký předmět trval například sedm hodin v kuse, nešlo odezírat po celou dobu. Obecně je známo, že stoprocentní pozornost u člověka lze udržet tak dvě až tři hodiny, pak už se nervový systém sám přepne, udělá stopku a student se začíná hůře koncentrovat, pozornost s delším časem se přímo úměrně snižuje, eventuálně mu začínají padat oční víčka, i když chce dávat pozor. Avšak u těch, u kterých jsou na koncentraci kladeny daleko vyšší nároky – například právě u těch, kteří odezírají ze rtů, se doba schopnosti stoprocentní koncentrace zkracuje mnohem rychleji než slyšícím," vysvětluje Martina.

Jde ti vidět přístroj!

Když se spolužáků na 9. ZŠ ve Frýdku ve fotbalové třídě ptala na něco, co přeslechla a dostala odpověď, že je blbá, proč se pořád ptá, nebrala to tragicky. "Prostě jsem si na to zvykla. I na to, že nemám žádné kamarádky, protože ty pořád jen mluvily. V kolektivu kluků jsem naopak problém neměla, ti mě přijali v pohodě."

Když nastoupila na Gymnázium Cihelní ve Frýdku, měla přeci jen oporu v jedné kamarádce, kterou znala z tenisu.

"Chtěla mě ochránit, tak mi na rovinu řekla, že mi jde vidět 'přístroj', ať si radši rozpustím vlasy… Udělala jsem to, ale stejně to moc nepomohlo… Přestože by člověk čekal, že na gymnáziu už budou vyspělejší lidé, čelila jsem tam velké šikaně. Spolužáci si připadali chytří, řešili politiku… A já, protože jsem jejich hovory neslyšela, byla jsem podle nich hloupá. Stačilo jim jen to, že mlčím, nereaguji, nemám podle nich názor… A já jen neslyšela…"

Takovou nálepku dostala od svých spolužáků. Když ale Martina pokračuje ve svém vyprávění dále, s hrůzou zjišťuji, že lepší nebyli ani někteří kantoři…

"Bylo pár takových, kteří mi dávali najevo, ať na fyzioterapii ani nepomýšlím, že se na ni nehodím. Někteří mi řekli napřímo, že je na mě vysoká škola moc."

Potkat tak bývalé učitele…

"Někoho by taková nedůvěra srazila k zemi, někoho by naopak motivovala všem těmto pochybovačům dokázat, že se mýlí… Jak ses s tím vyrovnala ty?" ptám se.

"Tehdy jsem se do sebe spíše uzavřela a snažila se to neřešit. Pochybnosti od autorit v člověku vyvolají nejistotu… Naštěstí tu byli rodiče, kteří mi fandili a říkali, že si mám jít za svými sny. Jsem člověk, který o sobě po takovém tlaku pochybuje, ale zároveň mám ráda výzvy… Víš, tehdy jsem byla níže než ostatní… Kdybych teď někdy potkala vyučující z gymplu nebo i moji tehdejší třídní učitelku ze základní školy, která byla dokonce proti tomu, abych šla na gymnázium… Asi bych je všechny překvapila, kam jsem to dotáhla," usmívá se Martina.

Nikdy nebyla ten typ člověka, který by vyžadoval po okolí 'speciální' přístup. "Všechno jsem chtěla zvládat jako vrstevníci. Ale je jasné, že třeba v hudební výchově byla potřeba úleva. Uměla jsem tedy nakreslit noty, ale ze zpívání jsem byla osvobozená. Nebo angličtina – měli jsme dvě skupiny, já jsem byla v té horší a měla jsem úlevu z poslechů. V češtině jsem pak nepsala diktáty. Ale že bych se třeba dožadovala více času na testy? To ne. To jsem poprvé využila až u maturity."

Sen? Architektura

Než se rozhodla vydat na dráhu fyzioterapeutky, přemýšlela nad tím, že by se stala architektkou. "Pak jsem ale zjistila, že bych se tím asi moc neuživila. Další volbou pro mě byla všeobecná doktorka. Ale rodiče mi to v dobrém rozmluvili – měli starost, jak bych zvládla to obrovské množství teorie, dlouhé studium, po kterém ještě přichází na řadu atestace… Nakonec jsem se tedy rozhodla pro fyzioterapii na Ostravské univerzitě."

Teoretické zkoušky byly pro Martinu náročné. "Ale zatímco z biologie jsem body ztratila, fyziku jsem měla na sto procent. A hodně mi pomohly také talentové zkoušky, kde musel člověk dokázat, jak je fyzicky zdatný. Běh, plavání, držení na hrazdě – to všechno mi přihrálo plusové body."

Centrum Pyramida

Už když se hlásila na Ostravskou univerzitu, do přihlášky uvedla, že je neslyšící a přiložila lékařskou zprávu. A před přijímačkami se jí ozvali z Centra Pyramida, které funguje při Ostravské univerzitě jako podpora studentů se specifickými potřebami.

"Paní doktorka Hana Sochorová mi nabídla, abych ještě před zkouškami přišla na lékařskou fakultu, abych zjistila, jaké na mě budou kladeny nároky na studium. Přišla jsem se tam tedy ukázat. U stolu tehdy sedělo asi deset lidí. A někteří mi nedávali moc šancí. Mluvili o tom, že je tento obor náročný na komunikaci s pacienty. Nepomáhalo tomu ani to, že jsem tenkrát měla špatnou slovní zásobu, špatně jsem se koncentrovala. Zatímco Hanka Sochorová mi fandila, ostatní měli pochyby, jestli to zvládnu…"

Nakoplo mě to

Hodně lidí by takový přístup zamrzel a možná i od studia odradil… To však naštěstí nebyl její případ.

"Nakoplo mě to. A začala jsem se hodně připravovat na zkoušky. Chodila jsem na doučování z češtiny a angličtiny. Makala jsem na sobě. Věděla jsem, že se tam chci dostat. Byl to můj sen, kterého jsem se nehodlala vzdát."

"A když ses tam pak dostala… Byla to pro tebe výhra? Přišla úleva? Nebo jsi to brala jako úplný začátek nové cesty?" zajímá mě.

Martina s odpovědí neváhá ani vteřinu. "Přesně jak popisuješ, byl to úplný začátek nové cesty. Měla jsem radost, že jsem se tam dostala, ale okamžitě jsem věděla, co to bude znamenat. Tvrdou dřinu a dril po celou dobu studia. Věděla jsem, že abych školu dokončila, nebudu moci polevit. Že to, že jsem se tam dostala, je sice hezké, ale pokud na sobě nebudu makat, mohu ze školy rychle vyletět…"

"A některým spolužákům se to stalo?"

"No jasně. Na náš obor přijali 24 nejlepších studentů z celé republiky. Ale postupem času někteří odpadli. Pár hned v prvním ročníku, protože nezvládli anatomii. A další pak ve třetím ročníku nezvládli patofyziologii."

Pravidelná kontrola

Centrum Pyramida Martinu pravidelně kontaktovalo. "Paní Sochorová se mě pravidelně ptala, jestli je se studiem všechno v pořádku. Když jsem měla nový předmět, hned řešila s garantem můj handicap a jaká má specifika ve vztahu ke studiu. Přestože jsem podpory moc nevyužívala a snažila jsem se neupozorňovat na svůj handicap, byla jsem paní Sochorové vděčná, že se zajímala a během studia mě podporovala."

Více času využila Martina jen u státnic. Po nich udělala přijímací zkoušky a přijali ji i na magisterské studium. A i to absolvovala bez větší pomoci Centra Pyramida.

Teorie versus praxe

Už od prvního ročníku také nezanedbávala praxi. Prošla si jednotlivé nemocnice, lázně, zdravotnická zařízení…

"Jak se často říká, že jedna věc je teorie ve škole a pak je praxe trochu odlišná… Platilo to i u tebe?"

"Ano, na praxi jsem zjistila, že toho dost nevím," směje se Martina. "Opravdu hodně věcí není v učebnicích. Z mé strany to tedy vyžadovalo si mnoho věcí domyslet, logicky spojit či se doučit."

"Co konkrétně ti ve skriptech chybělo?"

"Praktické postupy. V knížkách třeba nebyly napsané zkušenosti přímo od fyzioterapeutů. Naopak tam bylo hodně teorie o diagnóze, ale třeba co se děje v rovině psychosomatiky, jaké jsou špatné pohybové stereotypy… Na to jsem si musela přijít sama až praxí."

Zničené vláskové buňky

Martina má kochleární implantát jen na pravém uchu. A všimla jsem si, že na tom levém nemá ani sluchadlo.

"Mám stoprocentní ztrátu sluchu, takže by mi sluchadlo už nemělo na levém uchu co stimulovat. Mám zničené vláskové buňky v hlemýždi. Také nevím, co by mi to udělalo s rovnováhou, kdybych ho teď začala nosit," popisuje. "A o druhém kochleáru zatím neuvažuji. Dříve se neoperovaly obě uši, což je možná škoda. Teď už to pro mě asi nemá cenu."

"A když přijímáš zvuky jen na pravé straně – díky kochleárnímu implantátu – nemáš problémy s rovnováhou?" zajímá mě.

"No, to je dobrá otázka. Ideální to samozřejmě není. Ze začátku byla rovnováha špatná. Ale myslím, že si postupem času tělo zvyklo. Ale když třeba slyším vysoké tóny, začne se mi motat hlava. Nebo když slyším jakýkoli zvuk, oči se primárně otáčí vpravo a cítím, že mám přetíženou rovnováhu. Kvůli tomu, jak musím být pořád ve střehu, jsem také častěji unavená."

Přítel se za mě styděl

Přestože je Martina neslyšící, všechny partnery vždy měla slyšící. "Celý život se pohybuji mezi slyšícími, tak to bylo pro mě přirozené si mezi nimi najít i přítele."

Než však našla současného partnera, se kterým je přes rok, měla velmi negativní zkušenost. "Chodila jsem s člověkem, který nedokázal přijmout můj handicap. Zneužíval ho. Když došlo k jakémukoli nedorozumění, já jsem byla ta hloupá, protože jsem neslyšící."

"A jak se to konkrétně projevovalo?" zajímá mě.

"Třeba jel s kamarády na party. A když jsem chtěla jet s ním, tak mi to zakázal, protože bych jim prý stejně nerozuměla. Tak mě nechal doma."

"Styděl se za tebe?"

"Ano."

Pak však našla současného přítele, architekta. "Poprvé nyní ve vztahu zažívám jako sluchově handicapovaná něco úžasného. Přítel mě bere jako výjimečnou osobnost. Je sice typický stresař, takže ze začátku nevěděl, co může od neslyšícího člověka čekat… Ale teď mohu říci, že je vztah ještě lepší než před rokem. Sehráli jsme se."

"Máte už za sebou i nějaké hádky?" ptám se.

"No jasně, těch bylo," směje se Martina. "Ale důležité je, jak k nim přistupoval. Byla jsem třeba uražená, otočená k němu zády. On mě chytil za rameno a řekl mi: 'Podívej se na mě, vyřešíme to.' Je skvělý, snaží se pochopit mé potřeby. Bere mě jako úplně normálního člověka, to je pro mě ve vztahu to nejdůležitější."

Text: VERONIKA ŠIRC

Foto: osobní archiv MARTINY MINKSOVÉ a VERONIKA ŠIRC (titulní foto)

CELÝ PŘÍBĚH VE ZNAKOVÉM JAZYCE ZDE.