Marek Bartošek: Ve sportovní střelbě jdu ve šlépějích svého táty. Na půdě jsem našel jeho medaile

Když se řekne v komunitě neslyšících jméno Marek Bartošek, každému se automaticky vybaví sportovní střelba. Tomuto sportu pětatřicetiletý Marek zasvětil svůj život. A tak možná ani není překvapením, že hned po našem rozhovoru ho čeká další trénink na střelnici…

Za to, že se věnuje právě sportovní střelbě, vděčí nepřímo svému tátovi. "Jako malý jsem prohledával dědečkovu půdu, kde jsem našel nějaké medaile. A mezi nimi byly tátovy medaile právě ze sportovní střelby. To bylo ještě za dob Svazarmu, kdy jednotlivé školy soutěžily mezi sebou," vrací se zpátky v čase Marek.

Jeho tatínek měl sice nejvíce medailí z atletiky, na tu se specializoval, ale pár medailí bylo právě i ze střelby.

"Kolik ti bylo let, když jste měl v ruce první zbraň?" zajímá mě.

"Tak úplně první zbraní mohla být nějaká dřevěná hračka," usmívá se Marek. "To mi mohlo být tak pět šest let. Až později jsem měl v ruce první pušku – Slavia 630. S tátou jsme pak na půdě stříleli na padací figury."

Střelecký kroužek od Domu dětí a mládeže

Střelba ho natolik nadchla, že začal chodit do střeleckého kroužku, který dům dětí a mládeže tenkrát nabízel. To mu bylo třináct let.

"Začít střílet ve třinácti – to je v tomto sportu brzo, nebo pozdě?" ptám se Marka.

"Tak akorát. Ale ideální je začít trénovat kolem dvanácti let, protože střelbou vleže se končí už ve čtrnácti letech. Je to žákovská disciplína. Pak už se musí začít střílet vestoje," vysvětluje. "Já jsem tehdy střílel vleže jen krátce, půl roku, pak jsem šel rovnou na stojáka."

"Dostavily se hned úspěchy?"

"Ano, celkem brzy. Na soutěži v Ostravě jsem už jako mladší dorost sbíral medaile. Pak jsem se dostal na mistrovství Evropy neslyšících. Bylo mi čerstvých osmnáct let a hned jsem získal medaile."

Maminka mě nechtěla přihlásit

Marek ještě neměl ani občanku, když začal střílet. "Maminka mě před mými 13. narozeninami nechtěla na střelbu přihlásit. Ale když mi pak bylo už 13 let, poslala mě samotného na střelnici. Jsem rád, že mě rodiče ve sportovní střelbě podporovali, věděli, že to je sport, který opravdu chci dělat. Plně mě podporovali," usmívá se Marek, který se kvůli sportu dokonce přestěhoval na druhý konec republiky – do Plzně.

Narodil se na Slovácku ve Veselí na Moravě. Kvůli sluchovému handicapu se s rodiči přestěhoval do Valašského Meziříčí, aby nemusel být na internátu. Následně byl zařazený do centra mládeže do Ostravy, kde si ho vzal pod svá křídla trenér z Ostravy Květoslav Tomeček.

"Na vysokou školu jsem pak zamířil do Brna a aktuálně už pobývám v Plzni. Jsem takový stěhovák," směje se Marek.

"Proč zrovna Plzeň? Jsou tam vhodné podmínky pro sportovní střelbu?" ptám se.

"Ano, historicky byly dvě dobré střelnice. Jedna v Brně u Masarykova okruhu, kde jezdí motorky. Ale kvůli pozemkovým sporům to nakonec zrušili. Budova stojí, ale střelnici bohužel prodali. Takže zbyla jediná pořádná střelnice právě v Plzni. Po dohodě s mým bývalým trenérem Vaškem Jasným se tedy nakonec rozhodlo, že budu trénovat právě tady. Mám díky tomu větší šance kvalitně se připravit na olympiády nebo deaflympiády pro neslyšící. Pod dohledem trenéra Nikici Kasipoviče."

Na závodech se slyšícími

Marek od začátku sportovní kariéry soutěžil se slyšícími. "Historicky jsem byl jako neslyšící mezi nimi sám. A teprve asi dva roky zpátky se objevil jeden mladý klučina – Robin Holec – že by chtěl také střílet, takže jsem ho vzal pod svá křídla a trénuji ho. Věřím, že má také šance na úspěch, tak uvidíme, jak mu to půjde na závodech."

"Když se řekne sportovní střelba, mnoho lidí napadne, že je tam potřeba sluch… Jak moc je v této disciplíně tedy sluch důležitý?"

"Je důležitý hlavně jako vstup v rámci komunikace mezi rozhodčím a sportovci. Ale třeba v rámci soutěží pro neslyšící není potřeba, jednotlivé povely se nahrazují vizuálními povely – například cedulkami s texty. Třeba start, třicet sekund do konce…"

Sluchadla mám během soutěží zakázaná

Když soutěží se slyšícími, sluchadlo či kochleární implantát sportovec může mít. "Naopak když jdu na soutěž, kde jsou neslyšící, tam jsou sluchové přístroje zakázané. Tam tedy procesor musím sundat, aby všichni neslyšící soutěžící měli stejné podmínky."

"A jak si chráníš při střelbě uši?"

"Musíme používat špunty. Ať slyšící nebo neslyšící, to je jedno. Sportovní střelba má jasně daná pravidla."

Co se týče Markových disciplín, je střelba malorážnou puškou vleže 60 ran na padesát metrů. "A pak je královská disciplína Libovolná malorážka 3×20, ta je náročnější, neboť obsahuje dvacet ran vkleče, dvacet ran vleže a dvacet ran vestoje. A to vše na 50 metrů. Oblíbená je pro mě i střelba vzduchovou puškou 60 ran vestoje na 10 metrů. Ale obecně mě nejvíce baví zrovna ta střelba, ve které se mi nejvíce daří," směje se Marek.

A jak často musí Marek trénovat, aby byl pořád mezi top sportovci? "Co nejvíc to jde. Naštěstí jak už jsem starší, nemusím střílet každý den. Většinou stačí třikrát týdně zajít na střelnici. A pak víkendy jsou většinou závody."

Jediný neslyšící

Když se vracíme zpátky do Markova dětství, vypráví o tom, že se jako neslyšící už narodil, ale rodiče si toho všimli až ve třech letech.

"Jak velkou ztrátu ti lékaři naměřili?"

"Stoprocentní ztrátu sluchu."

Dodnes je Marek v celé široké rodině jediným neslyšícím. A ani lékaři nedokázali přijít na to, proč o sluch přišel.

Rodiče se ze Strážnicka na jižní Moravě přestěhovali s malým Markem do Valašského Meziříčí, aby to měl kousek do školky a školy pro sluchově postižené. "Díky tomu jsem nemusel být ubytovaný na internátu. Ze začátku školní docházky jsem chodil na krátký čas do družiny, abych trávil čas s neslyšícími. Převážně po škole jsem byl často na kroužcích mezi slyšícími," vzpomíná Marek.

"A dokázal jsi navázat se spolužáky hezké vztahy, i když jsi s nimi netrávil po škole čas na internátu?" zajímá mě.

"Myslím, že jo. Sice nemíváme žádné srazy – po pěti letech, po deseti… Ale věřím, že ty dobré vztahy tam jsou mezi námi dodnes. Jenom ta vzdálenost a čas nám prostě neumožňují se vídat častěji," vysvětluje Marek.

Od třetí do deváté třídy navštěvoval základní církevní školu se slyšícími, ale na střední školu přešel opět do školy pro sluchově postižené.

A nejoblíbenější předměty? Marek neváhá ani vteřinu. "Matematika, fyzika, výtvarka. Dokonce jsem přemýšlel, jestli se pak na vysokou školu nevydat uměleckým směrem. Ale nakonec to vyhrála informatika."

Aplikovaná informatika v Brně

Po střední škole ve Valašském Meziříčí jeho kroky zamířily do Brna, kde vystudoval bakalářský obor Aplikovaná informatika.

Během studia na Masarykově univerzitě využíval i Středisko Teiresiás. Nejčastější službou, která mu pomáhala, byl přepis.

"Ale hodně to záleželo také na tom, kolik zrovna bylo ve třídě studentů. Když jsem byl někde jako neslyšící sám, stačil mi přepis. Když se ale na nějakém předmětu sešli třeba tři studenti a jeden potřeboval znakovku, využil jsem také tlumočníka znakového jazyka."

Škola mu do života dala mnoho poznatků, které využívá od února jako programátor v jedné firmě.

80:20

Když nechali Marka rodiče implantovat, bylo mu šest let. Ve školce a škole se spolužáky ve Valašském Meziříčí znakoval, s učiteli mluvil i znakoval. "Ve Valašském Meziříčí se totiž využívá tzv. totální komunikace."

"Jaký jazyk vnímáš jako svůj mateřský?" ptám se Marka.

"Dá se asi říci, že mám dva. Češtinu i znakový jazyk."

"A pohybuješ se více ve světě slyšících, nebo neslyšících?"

"Teď je to tak 80:20. Hlavně mezi slyšícími, ale řekl bych, že tak pětinu svého času jsem mezi neslyšícími přáteli a znakuji."

Slyšící manželka

Během rozhovoru s Markem vidím, že se mu leskne na ruce prstýnek. "Už dva roky jsem šťastně ženatý," potvrzuje.

Se slyšící manželkou se seznámil na jedné akci osobního rozvoje.

"Tam sice přeskočila jiskra, ale až následně – po pár letech – se naše cesty opět protnuly. Tak to asi mělo být," věří Marek.

"Byl jsi prvním neslyšícím, se kterým se vaše manželka potkala?"

"Ve školce poznala prvního, který měl sluchadlo, ale teprve až se mnou poznala svět neslyšících. Takže ano, já jsem byl vlastně první," směje se.

"Dochází někdy ve vaší společné komunikaci k nějakým šumům?"

"Řekl bych, že ani moc ne. Skvělé je, že oba nemáme moc rádi velkou společnost, takže to ani nevyhledáváme."

Zbraň je jenom nástroj

Když spolu v červenci 2024 děláme rozhovor, je to již více než půl roku po tragické události, která se stala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Hlavní roli v ní hrály zbraně. Nebo to tak na veřejnost mohlo působit z hromadných sdělovacích prostředků…

Marek má však zcela jasno v jedné věci. "Zbraň jako taková je jenom nástroj. Rozhodujícím faktorem je tedy samotný člověk. Proto si myslím, že by měly být k získání zbrojního průkazu přiřazené i psychologické testy… Já mám obecně na držení zbraní takový názor, že pro osobní ochranu to může mít smysl. U nás v Plzni na ulici Americká se jednou večer procházel kluk, kterého obestoupili čtyři lidé. Měli nože a mohlo to dopadnout špatně. Oni ale spatřili, že má zbraň a nechali ho být. Ta zbraň mu tedy mohla zachránit život," popisuje Marek.

Těším se, co nám život přinese

Náš rozhovor se pomalu schyluje k závěru… Na Markovi vidím, že už je myšlenkami na střelnici, a tak mu kladu poslední otázku…

"Marku, co ti v životě dělá největší radost?"

"Největší radost? Moje manželka!" odpoví Marek bez zaváhání. "Těším se na to, co nám život přinese… A budu moc rád, když nám časem do života přijdou děti…"

Text: VERONIKA ŠIRC

Foto: archiv MARKA BARTOŠKA

CELÝ PŘÍBĚH VE ZNAKOVÉM JAZYCE ZDE.