Kristýna Voříšková: Kvůli uprchlíkům z Ukrajiny jsem zazdila manželovy narozeniny
Známe se sedm let. A pokaždé, když se vidíme, má tlumočnice Kristýna Voříšková před nějakou zkouškou. Nebo těsně po ní…
"Veru, od té doby, co jsme se neviděly, jsem si udělala právnické minimum – zkoušku na ministerstvu spravedlnosti, abych mohla neslyšícím klientům tlumočit i u soudů. Teď už jsme tedy s tatím v Plzni dva soudní tlumočníci," usmívá se osmatřicetiletá Kristýnka. "A aby toho nebylo málo, tak jsem si udělala ještě pedagogické minimum, abych mohla učit na střední škole."
"Jak to všechno stíháš?" žasnu. "Pracuješ jako tlumočnice, sociální pracovnice, máš dvě děti, které rozvážíš na kroužky…"
"Já jsem vždycky ráda chodila do školy," usmívá se Kristýnka. "Nikdy mi nevadilo se učit. A zrovna před pár dny jsem se bavila s manželem, že teď, po dvou letech studia pedagogického minima, zjišťuji, že mi to studium už chybí. Takže přemýšlím, jaký certifikát si ještě udělat… Najednou nevím, co s časem," směje se.
Těžké na psychiku
Kristýnka sice popisuje, jak musí neustále zaměstnávat hlavu, ale to dělá – nevědomky – při své práci tlumočnice každý den. S klienty řeší nové situace, vznikají nové znaky ve znakovém jazyce… Co je tedy pro ni v rámci profese tlumočnice nejtěžší?
S odpovědí neváhá ani vteřinu.
"Nejtěžší je tlumočit klientům špatnou zprávu třeba od doktora. Tady v Plzni se všichni známe, některé klienty znám ještě z dětství… Takže některé diagnózy… To je hodně těžké na psychiku."
"A tlumočení u soudů?"
"To je hodně specifické," připouští Kristýnka. "Už jen tím, že soudy samozřejmě nedávají téměř žádné podklady. Jen popíší okruh, čeho se to bude týkat – jestli například trestného činu, rozvodu, stanovení alimentů… Ale od toho máme to povinné právní minimum, abychom se minimálně v těch pojmech orientovali."
Málo soudních tlumočníků
Soudní tlumočení je velmi specifické. A většina tlumočníků se do něj nežene. Kristýnka vypráví, že aktivních soudních tlumočníků je asi jen sedmnáct.
"Tak to tě povolávají na soudy asi i mimo Plzeň, že?" ptám se.
"Přesně tak. Jezdím po celé republice. Každý měsíc mám tak dva případy – buď soudy, nebo řeším policii. Ale bude hůř. Příští rok v prosinci totiž skončí ochranná lhůta dosavadním tlumočníkům. Pokud si neudělají právní minimum a zkoušky u ministerstva spravedlnosti, tlumočit u soudů už nebudou moci."
"Kolik si myslíš, že jich skončí? Třeba třetina? Protože tvůj taťka (plzeňský tlumočník Miroslav Hanzlíček, pozn. autorky) mi říkal, že on už půjde do důchodu a se soudním tlumočením už nepočítá," říkám Kristýnce.
"No, myslím, že to klidně ta třetina může být, protože obzvláště ti služebně starší tlumočníci, kteří jsou v současné době v ochranné lhůtě a nemají právní minimum, si ho možná už nebudou chtít udělat. Navíc je tam nově podmínka mít magisterské vzdělání, takže na tom to u mnoha tlumočníků také asi krachne."
Dva v jednom
Kristýnka ve Spolku neslyšících Plzeň začínala jako sociální pracovnice, časem k tomu přidala i profesi tlumočnice znakového jazyka.
"Je to pro tebe výhoda být taková 'dva v jednom'?" zajímá mě.
"Vím, že v dnešní době je takový trend, že to někteří mají tendenci rozdělovat. Já to rozhodně beru jako plus. Když jdu někam s klientem jako tlumočník a pak si ten samý klient vzpomene, že by něco potřeboval řešit se sociálním pracovníkem, můžeme to spolu vyřešit okamžitě na místě. V případě, že bych byla jen tlumočník, tak bych musela klienta odkázat k sociálnímu pracovníkovi. A klientův požadavek by byl vyřešený mnohem později. Takhle jsem to já schopna vyřídit de facto operativně. Třeba na místě."
Když se bavíme o nevýhodách takového 'dva v jednom' pracovníka, Kristýnka zmiňuje, že některému klientovi se může zdát složitější vyznat se v tom, kdy daný jedinec funguje jako tlumočník a kdy jako sociální pracovník.
"Ale já osobně si myslím, že je jenom dobře, když je tlumočník i sociálním pracovníkem. A takovou zpětnou vazbu mám i od našich plzeňských neslyšících klientů. Jsou spokojení. Je to pro ně pohodlnější vyřešit vše s jednou osobou. Navíc rozdělování na tlumočníka a sociálního pracovníka mi přijde trošičku jako zbytečné čerpání finančních zdrojů."
Úspěšná žádost o sociální byt
Tlumočnici dělá na úvazek 0,4. A na větší – 0,6 – je sociální pracovnicí. Co ji nejvíce baví právě na profesi, kde má větší úvazek?
"V poslední době mám největší radost z toho, když se mi podaří s klientem úspěšně sepsat žádost o sociální byt. Udělat všechno správně, to je náročné, ale když to pak vyjde, radost je obrovská," usmívá se Kristýnka.
Na tlumočnické profesi zase miluje to, že je mezi lidmi, že se potkává s různými profesemi.
"Je fajn vidět se opakovaně s různými
lidmi na úřadech, s doktory… Líbí se mi, jak si spolu časem vytvoříme
nějaký vztah. A když mě pak doktor vidí, řekne třeba: 'Jé, to je fajn, že jste
přišla právě vy!' Díky tomu je pak i ten doktor vůči tomu našemu klientovi
vstřícnější, než když pokaždé chodí jiný tlumočník, na kterého si musí samozřejmě
nejen neslyšící, ale i lékař zvykat. Já mám v Plzni vytipovaných několik
doktorů, ke kterým ráda chodím. Vždycky mi zvednou náladu."
"Už když jsem tě s taťkou poprvé, v roce 2018, potkala, říkala jsem si, že tu v Plzni máte ve spolku takovou rodinnou atmosféru," říkám Kristýnce. Ta pokývá hlavou.
"Je to tak, Veru. Takhle jsme si to s tatím nastavili. Ono je totiž velmi důležité, jak tlumočník působí. Je rozdíl – jestli tlumočník bere tlumočení jako práci, od do, přijde, odejde, nebo jestli je to pro něj posláním…"
První tlumočení? To už si nepamatuji
Do Spolku neslyšících Plzeň nastoupila Kristýnka ještě na střední škole v rámci praxí. "Teprve ale až od roku 2005 jsem se stala sociální pracovnicí a až pár let nato teprve tlumočnicí."
"A pamatuješ si ještě na svoje úplně první tlumočení?"
"Přiznám se, že ne. Ale každopádně jsem určitě tlumočila někomu ze starší generace."
"Kolika neslyšícím tlumočíte v Plzni?"
"Když vezmu nějaký průměr, tak máme v evidenci kolem dvě stě neslyšících. Ale reálně využívá naše služby pravidelněji 100 či 120 neslyšících."
Během povídání o tlumočení se s Kristýnkou dostáváme k tomu, že jedna věc je, že má úvazek 0,4, v praxi ale tlumočí daleko více.
"Baví mě to, takže hodiny nepočítám. S každým novým tlumočením si zvyšuji znakovou zásobu. Takže když vyčerpám hodiny na úvazku, je to jen formalita. Tlumočím neslyšícím i tak," usmívá se Kristýnka.
"Když jsi zmínila, že si zvyšuješ znakovou zásobu… Dá se říci, kolik nových znaků se denně naučíš?" ptám se.
"Asi se nedá říct, kolik denně. Ale týdně si myslím, že to mohou být dva tři. Hlavně mladší neslyšící totiž dost často do českého znakového jazyka tahají mezinárodní znakový systém, takže se objevují nové znaky. Kvůli ukrajinským neslyšícím, kteří přišli do Plzně, se navíc učím nové znaky pro mě nového ukrajinského, potažmo ruského znakového jazyka. To mám vyzkoušeno, že každý týden narazím třeba na pět šest nových znaků."
Ukrajinka Julie
Když začala válka na Ukrajině, nebyla to jen Praha, kam proudily davy Ukrajinců… "V Plzni jsme to slízli," říká upřímně Kristýnka. "Roli v tom hrál i fakt, že kousek od Plzně bydlí už dvanáct let jedna neslyšící, původem z Ukrajiny. Po tolika letech už umí perfektně český znakový jazyk, chodila jsem jí dříve tlumočit…"
"Mluvíš o Julii?"
"Ano, o Julince. Když vypukl válečný konflikt, byla klíčovou osobou pro neslyšící Ukrajince," usmívá se Kristýnka. "Když tedy utíkali do České republiky první neslyšící Ukrajinci, věděli, že Julinka je v západních Čechách, takže mnozí dorazili rovnou k nám do Plzně. Tehdy mi zavolala: 'Jde sem asi dvacet třicet neslyšících Ukrajinců! Jak to vyřešíme?'"
Domluvené kino padlo
Na příchod prvních uprchlíků z Ukrajiny Kristýnka nikdy nezapomene. "Největší vlna přišla zrovna na manželovy narozeniny. Toho 4. března jsme měli domluvené kino, večeři, romantiku. Ale místo toho jsem měla čtrnáctihodinovou šichtu na KACPU (Krajské asistenční centrum pomoci Ukrajině, pozn. autorky). Když jsem jela ubytovat neslyšící Ukrajince do sportovní haly v Plzni na Slovanech, vezla jsem jim jídlo autem. A aby toho nebylo málo, kikslo mi auto, takže mi ho hasiči ještě nahazovali… Takže jsem úplně neplánovaně zazdila manželovy narozeniny," krčí rameny Kristýnka.
"Co na to manžel tehdy říkal?"
"Vrčel… Musel ale skousnout, že to jinak nejde, že tam musím jet pomáhat…"
"A není už za ty roky zvyklý? Tvůj taťka, jeho tchán, je přece stejný," usmívám se.
"Přesně tak," směje se Kristýnka. "Je zvyklý. Není to poprvé, co jsme kvůli mé práci museli měnit plány. Ale takhle na narozeniny se to ještě nikdy nestalo… Na druhou stranu – on si mě bral s tím, že věděl, do čeho jde," směje se Kristýnka, která připomíná, že poměrně běžná jsou pro ni i večerní tlumočení. Přes den je v práci jako sociální pracovnice nebo tlumočnice. Když se ale konají různé festivaly či semináře, tlumočí následně i tam.
"Festival Jeden svět, Sportmánie, Fresh festivaly… To všechno chceme s tatím zpřístupňovat neslyšícím. Tyto akce jsou však pravidelné, každý rok, manžel tedy ví, že jsou různá období, kdy jsem po večerech na tlumočení… Tohle ho ale zamrzelo, protože jsme to dlouho plánovali, měli jsme to do puntíku vymyšlené. Přišlo to nečekaně."
Ukrajinský versus český znakový jazyk
Nejen první hodiny, ale i dny a týdny byly pro Kristýnku extrémně náročné. Najednou jí přibylo mnoho nových klientů. Ti však znakovali jazykem, se kterým se do té doby nesetkala…
"Sice jsem byla v kontaktu s Julinkou, ale ta se už za dobu, co tu byla, skvěle naučila český znakový jazyk, takže jsem se ani žádné nové znaky, ani abecedu neučila. Když tedy začal válečný konflikt, byla jsem – co se ukrajinského znakového jazyka týče – úplně nepopsaný list. A jelikož neovládám ani mezinárodní znakový systém – stejně jako mnoho Ukrajinců, co k nám přišlo – tak komunikace ze začátku byla opravdu hodně náročná. A ten styčný bod byla naštěstí Julinka, to nám strašně pomohlo. Nejen nám v Plzni, ale chtěla ji samozřejmě i Praha, takže tam často dojížděla."
Kristýnka si udělala základní kurz ukrajinského znakového jazyka. Dny v týdnu, měsíce, číslovky… "Jsou to opravdu jen základy, ale pomohlo mi to. Zaměřovala jsem se na to, co jsem ve vztahu ke své práci potřebovala vědět."
"Kolik ukrajinských klientů jste měli na začátku války a kolik jich máte ve spolku nyní?" zajímá mě.
"Ze začátku to bylo nějakých šedesát, nyní je to kolem dvanácti neslyšících Ukrajinců."
U soudu kvůli určení příjmení miminka
Neslyšícím Ukrajincům pomáhá Kristýnka už více jak dva roky. A s jednou neslyšící Ukrajinkou už byla i u soudu. "Miminko se narodilo paní ještě v ochranné lhůtě po tom, co se rozvedla se svým manželem. S přítelem se jim narodilo miminko, bylo potřeba určit jméno miminka. Stačilo by prohlášení jejího bývalého muže, ale tím, že byl na Ukrajině, nebylo to bohužel možné. Jako soudní tlumočník jsem si k sobě přizvala Julii, za kterou jsem se zaručila, aby mohla být součástí soudního jednání."
"Jak moc už si v překladu z ukrajinského znakového jazyka věříš?"
"Už mám jejich znaky hodně navnímané. Kolikrát už ani nečekám na překlad od Julči. Ale je jistota ji mít, je mezi námi za ty roky symbióza," pochvaluje si Kristýnka.
"Když jsi zmiňovala mezinárodní znakový systém, který vychází zhruba ze 70 procent z amerického znakového jazyka, jakou podobnost vidíš mezi českým a ukrajinským znakovým jazykem?" ptám se Kristýnky.
"Co se týče třeba prstové abecedy, tak tam nevidím vůbec žádnou shodu," směje se. "Jejich abeceda, ta jde fakt mimo mě. To je takové křivení prstů, že mi to ani nejde přes ruce. Ale jsou tam třeba znaky, které používáme i v českém znakovém jazyce, ale u nich mají naprosto odlišný význam. Když přišli před těmi dvěma roky do Plzně, ukazovali mi jeden znak. Vytřeštila jsem oči, protože jsem si myslela, že znakují sex. Když Julča viděla, jak jsem vyplašená, přiběhla za mnou a řekla mi, že to v ukrajinském znakovém jazyce znamená 'kuchyň'."
Neslyšící prarodiče
Neslyšící dědeček a babička, taťka a teta tlumočníci. Jít ve stopách svých předků bylo pro Kristýnku přirozené.
"Dříve nebyly mobilní telefony, takže když něco neslyšící potřebovali, poslali nám to faxem. A my jsme jim pak s bráchou rádi odesílali odpovědi. Anebo návštěvy neslyšících u nás doma… Bylo běžné, že k nám chodili neslyšící domů. Pamatuji si celé dětství, jak u nás někdo seděl v obýváku," usmívá se Kristýnka. "Dnešní tlumočníci, kteří si rádi drží své hranice, si asi neumí představit, jak to mohlo fungovat. Ale u nás to bylo přirozené. Tatínek tehdy pracoval v tiskárně, takže tu tlumočnickou službu vykonával až po večerech po své práci," vysvětluje.
"A co na to tvoje mamka?" zajímá mě.
"Ta byla – vlastně je – hodně tolerantní. Nikdo neřešil, že ještě v osm hodin u nás sedí neslyšící," směje se Kristýnka.
Kdy si uvědomila, že má neslyšící prarodiče? I toto uvědomění bylo velmi přirozené…
"Odjakživa se u nás doma znakovalo, když k nám přišel děda. I když je fakt, že perfektně odezíral. Ale stávaly se takové situace, že jsem mu třeba říkala, že mu pustím magneťák a něco mu zatancuji, i když jsem věděla, že to neuslyší. Ale prostě jsem chtěla, aby se u nás cítil dobře. Časem jsem měla potřebu mu k takové písničce udělat překlad, aby věděl, o čem je. Tak jsem mu tancovala a do toho znakovala. A vida – dnes se tomu říká umělecké tlumočení."
Nasměrování k lidem s handicapem
Právě dětství s neslyšícími prarodiči Kristýnku nasměrovalo k tomu, že si řekla, že chce v životě pracovat s lidmi, kteří mají nějaký zdravotní handicap.
"A že padla volba na pomoc lidem se sluchovým postižením, to bylo vzhledem k prarodičům přirozené. Jezdila jsem s neslyšícími na výlety, rekondiční pobyty…"
Kristýnka zdůrazňuje, že práce tlumočnice pro ni nekončí tím, když na konci dne zavře ve spolku dveře. "Nikdy vlastně nemám po pracovní době. Vyrůstala jsem v komunitě plzeňských neslyšících, takže když mě v noci zavolá záchranka či policie, mám v sobě zakódované, že tu musím být pro ně a pomoci."
"Když jsem se bavila s tvým taťkou, říkal mi, že by s tebou jel rád třeba na dovolenou, ale nejde to, protože když má jeden z vás dovolenou, ten druhý ho musí zastoupit…"
"Ano, vím, kam míříš… Také jsem si myslela, že až bude taťka v důchodu, tak nás třeba ta společná dovolená čeká… Ale taťkovi to nedá… Nechce nechat zavřený celý spolek a nechat neslyšící bez pomoci," vysvětluje Kristýnka.
Nebavte se o práci!
Ale jedním dechem doplňuje, že si společné chvíle vynahrazují třeba během vánočních svátků či oslav. Navíc bydlí blízko sebe. A často se potkávají v práci nejen během týdne, ale i během víkendových tlumočení. A když už se minou v práci, doženou to vzájemným telefonováním.
"Jak tě tak poslouchám, dovedu si představit, jak vypadají vaše oslavy… Stejně řešíš s taťkou práci, že?"
"Přesně tak. Maminka nám vždy říká: 'Vy dva, už toho nechte! Nebavte se o práci!' Načež my s taťkou na chvíli přestaneme. Ale pak nás zase něco napadne, tak si to potají začneme znakovat," uzavírá se smíchem Kristýnka.
Text: VERONIKA ŠIRC
Foto: archiv KRISTÝNY VOŘÍŠKOVÉ
CELÝ PŘÍBĚH VE ZNAKOVÉM JAZYCE NAJDETE ZDE.