Josef Tauber: Neslyšící maminka pomáhala vězňům v Terezíně. I těm s tyfem

Neslyšící Židovka, která se vrátila z koncentračního tábora v Terezíně… Když se dozvídám od plzeňské tlumočnice Kristýny Voříškové o tomto příběhu, okamžitě vím, že ho chci čtenářům představit.

Příběh plný lidskosti a pomoci se úplně vybízí, aby byl – v rámci projektu Jsem jedno (plzeňské) ucho – v připravované knize první.

Když se s tímto plánem obracím na Josefa Taubera, syna neslyšící Hedviky Tauberové, je potěšen. Odkaz jeho maminky, mimořádné ženy, bude navždy zaznamenán pro další generace…

Jedináček

"Jaké mám první vzpomínky na maminku?" opakuje mou otázku Josef Tauber a na chvíli se zamyslí. "Ona byla… Vřelá, laskavá. A neuvěřitelně se o mě starala. Byl jsem jedináček, ale vlastně její druhé dítě," vrací se zpátky v čase Josef.

Hedvičina první dcera za války umřela. "No a maminka si prosadila, že bude mít ještě jedno dítě. Mě. Ve 39 letech."

"V té době bylo běžné mít kupu dětí. Vnímal jste, že vyrůstáte sám?" ptám se.

"Vnímal. A proto jsem jako malý žadonil, aby mi rodiče pořídili ještě bratříčka," směje se Josef. "Ale maminka mě konejšila. A říkala, že to už se asi nestane," vzpomíná Josef, který se narodil dva roky po válce.

Ztráta sluchu? Po spále a úrazu

Slyšící Josef vyrůstal s neslyšícími rodiči. Maminka ztratila sluch v pěti letech po spále, tatínek asi v sedmi letech po úrazu.

"Tatínek měl ztrátu sluchu kolem 95 procent, maminka 100 procent. Ale díky tomu, že hodně četla a samovzdělávala se, docela dobře mluvila. Tatínek už tak dobře ne. Moje babička zkoušela mamince ještě operativně sluch vrátit, ale nepovedlo se."

Výchova ve dvou rodinách

Přestože byl Josef zcela zdravý, když se narodil, hrozilo, že ho rodičům úřady odeberou a on poputuje do ústavu.

"V té době bylo totiž takové uvažování, že nepřicházelo v úvahu, že by se neslyšící rodiče zvládli starat o slyšícího syna. Naštěstí tu byla jedna slyšící rodina, která bydlela za rohem. Naše maminky spolu byly internovány v Terezíně. A když jsem se narodil, teta Růženka se zaručila, že mě bude se svým manželem také vychovávat. Měli šestnáctiletou dceru, se kterou se dodnes vídám. A vždy pro mě byla jako starší sestra," usmívá se Josef.

Ač by se mohlo na první pohled zdát, že s rodiči Josef znakoval a s druhou rodinou mluvil, úplně tomu tak nebylo.

"Znakovou řečí, jak se tehdy říkalo, jsem moc komunikovat nechtěl," směje se Josef. "Takže i s rodiči jsme většinou mluvili a trochu znakovali, rodiče ale především odezírali."

Do první třídy nastoupil do bývalého kláštera v sadech 5. května. "Tam jsem chodil asi dva roky. Dnes už tam nestojí… Pak jsem chodil do Komenského ulice a pak do školy pod Saským mostem."

Průšvihy do školy chodil řešit strejda

To, že vyrůstá ve dvou rodinách, bral Josef v dětství přirozeně. "Rodiče mě vychovávali, u mé druhé rodiny – tety a strejdy – jsem dělal úkoly. A strejda pak za mě chodil orodovat do školy a řešit průšvihy," směje se Josef, který byl sice výborným žákem, který se následně dostal na gymnázium, ale občas provedl nějakou lumpárnu.

Maminka si ho dovedla představit jako tlumočníka, ale to nebyla cesta, kterou by se vydal. Svůj život zasvětil ekonomii. "Znakovat trošku umím, ale profesionálně jsem to dělat nechtěl. Stačilo mi to v dětství, kdy jsem mamince hodně pomáhal na úřadech. Ne vždy byla schopná se všude domluvit, vykomunikovat si, co potřebovala, tak mě brala – od nějakých šesti, sedmi let s sebou."

"Tlumočníkem" od dětství

Josef vypráví, že maminka slyšícím úředníkům vždy porozuměla tak na půl. A s druhou polovinou jí pomáhal. "Takhle to fungovalo i ve Spolku neslyšících Plzeň, kde byla maminka funkcionářkou a s neslyšícími jezdila na zájezdy. Hodně navštěvovali třeba hrady. A fungovalo to tak, že tam byl samozřejmě slyšící průvodce, který jen mluvil. Já jsem pak mámě říkal, co on říkal, částečně jsem znakoval. A ona to pak neslyšícím překládala."

Jak Josefa toto tlumočení "poznamenalo"? Co mu to dalo do života? "Když se setkám s nějakým neslyšícím, je fajn, že se můžeme domluvit. Samozřejmě některé znaky člověk zapomene, ale celkově se dokáži dorozumět. Někdy jsem se byl podívat na divadelní soubory neslyšících, za kterými jsem pak šel do zákulisí. Bylo fajn si s nimi popovídat."

Rodinnou historii vnímal od dětství

Když se bavíme o Josefových příbuzných, vypráví mi, že nezažil prarodiče. Kromě dědy z tátovy strany, který umřel, když byly Josefovy tři roky.

"Babička z máminy strany se nevrátila z koncentračního tábora v Treblince, děda z maminčiny strany umřel ve Vídni daleko dříve, než jsem se narodil."

Rodinnou historii však vnímal hned od svého dětství.

"Kdy vám maminka začala vyprávět o osudech vaší rodiny?"

"V podstatě hned od dětství. Maminka mi vyprávěla o tom, že je Židovka a tatínek křesťan, mluvila o babičce, která ovdověla a musela se kromě maminky starat o další dvě děti… Pak si babička v Plzni na náměstí otevřela krámek – obchod s kávou a čajem. Říkalo se tam U Papoušků."

Když Josef vidí, jak se usměji, popisuje, že tam jeho babička opravdu měla v krámu papouška. "A i mé mamince lidé, když jsme šli po náměstí, kolikrát říkali 'paní Papoušková'…"

Pátrání po předcích v Židovském muzeu

S válkou však krámek jeho babičky skončil. "A babička pak musela ve dvaačtyřicátém do transportu. Nejdříve jela do Terezína, to bylo v lednu 1942, 19. října toho roku se pak dostala do transportu do koncentračního tábora Treblinka. A ještě ten den, kdy tam přijela, zahynula v plynové komoře…"

"Tohle všechno vám maminka vyprávěla?"

"Toto konkrétně ne. Dlouho nevěděla, kdy a kde babička zahynula. To jsem vypátral, když jsem se pídil po informacích o naší rodině v Praze v Židovském muzeu. S dcerou té druhé rodiny, která dosud žije a je jí 92 let, jsme to našli v tzv. Terezínských knihách. Tam je přesně jméno po jméně vypsáno, kdo se z koncentračního tábora vrátil a kdo ne…"

V Terezíně s Jiřím Trnkou

Co naopak Josef znal z vyprávění maminky, to je její cesta do transportu do Terezína. "Byla v něm právě i s tetou Růženkou, která se pak o mě po válce s manželem starala. Nejdříve šla v lednu 1945 maminka a teta Růženka na Hagibor do transportu, tam byly několik dní. A z nádraží Bubny pak spolu putovaly do Terezína, kde byly až do květnového osvobození."

Když Josef vypráví o době, kterou jeho maminka strávila v Terezíně, několikrát zdůrazňuje, že tam byla jeho maminka velmi oblíbená. "A to zejména proto, jak obětavě lidem pomáhala. Řádil tam tyfus, ale ona se nebála nákazy. Starala se o lidi, byla to energická, vitální žena, která se nenechala zlomit. Dokonce uměla trošku i německy, takže se tam jakž takž i domluvila."

Mamince Hedvice pomáhalo i vědomí, že není v Terezíně sama. "S tetou Růženkou byly blízko sebe, věděly o sobě. A společně se pak i vrátily domů do Plzně. Maminka pak po válce vzpomínala na osobnosti, která v Terezíně poznala. Souběžně tam byla například s ilustrátorem Jiřím Trnkou a dalšími osobnostmi. Maminka, to byla opravdu úžasná žena. Hodně otevřený člověk, který se i ve slyšící společnosti dokázal pohybovat – i s handicapem – nenuceně, s grácií."

Správné R? Naučil se od tety Růženky

"A když byla vaše maminka v Terezíně, co bylo s tatínkem?" ptám se.

"Protože měl za manželku moji maminku – Židovku – byl krátce internovaný. Ale za týden nebo dva se pak vrátil domů. No a za dva roky po válce jsem se rodičům narodil," usmívá se Josef.

Když se ho ptám, kdy si jako slyšící uvědomil, že má neslyšící rodiče, váhá.

"To je těžká otázka. Asi to přišlo automaticky… Komunikace mezi námi byla přirozená… Ale je pravda, že asi od tří let jsem si uvědomoval, že teta Růženka normálně mluví. Maminka s tátou na mě sice také mluvili, ale od tety Růženky jsem potřeboval pomoc – například s naučením správného "r" a "ř". Když jsem pak byl větší, kolem osmi let, pochopil jsem, že musím mamince pomáhat s komunikací na úřadech či nákupech."

Josef dává k dobru příhodu s poštou. "Tenkrát nikdo neměl samozřejmě mobily, moc lidí nemělo ani telefony. Když jsme se tedy potřebovali spojit třeba s tátovou sestrou, která se přestěhovala do Prahy, musel jsem jít s rodiči na poštu, kde jsme měli objednaný hovor. A přesto se pak čekalo třeba hodinu, dvě na spojení."

Jak obměkčit paní domácí

Na úřady, na poštu, na nákupy. Všude tam chodil Josef s maminkou Hedvikou, aby při komunikaci nedošlo k nedorozumění. Josef vzpomíná, že ho však maminka brala i k paní domácí, když měla platit činži.

"Ale tam mě brala, aby obměkčila paní domácí a platili jsme méně," směje se Josef, který rodičům párkrát překládal i na policejní stanici.

Dámský krejčí

Zatímco maminka pracovala v továrně a realizovala se hlavně v pomoci neslyšícím ve Spolku neslyšících Plzeň, Josefův tatínek pracoval jako dámský krejčí.

A i v otcově krámu se Josef uplatnil. "Tatínek měl svůj okruh zákaznic, které pravidelně chodily. A brebentily… On kolikrát nebyl schopen pochytit, co říkaly. Pomáhal jsem mu tak řešit jednotlivé zakázky," vypráví Josef, který vzpomíná, jak tatínkovi v padesátých letech komunisté sebrali živnost.

"Před válkou byl nezaměstnaný, pak si udělal mistrovské zkoušky a dělal své řemeslo. Šil u nás doma spolu se dvěma švadlenami."

Když mu pak sebrali živnost, dělal řemeslo i nadále. Ale načerno.

Svému manželovi částečně pomáhala i Josefova maminka Hedvika. "Ne tedy hned. Po porodu měla velké problémy, takže se o mě musela prvních pár týdnů starat teta, tátova sestra, která se pak přestěhovala do Prahy. Až později maminka, kromě péče o mě, pomáhala v krejčovství. Chodila třeba nakupovat tátovi do galanterie knoflíky nebo radila zákaznicím. Přitom samozřejmě chodila denně do práce. "

"A tátovi také radila?"

"Tomu ne. Ten si do toho mluvit nenechal," směje se Josef.

100 let Spolku neslyšících Plzeň

Když před sedmi roky slavil Spolek neslyšících Plzeň 100 let, Josef byl na oslavy pozvaný. "Bylo prima vidět všechny ty kamarády a přátele mých rodičů. Párkrát jsem pak ještě ve spolku byl, pomohl jsem jim s nějakými drobnostmi… Vyplynulo to tak nějak automaticky – i maminka, dlouholetá funkcionářka, s neslyšícími ráda trávila čas. Založila Klub žen a ve spolku vedla osvětové hodiny. Hodně četla a velmi ráda neslyšícím, kteří moc nečetli, zprostředkovávala příběhy z knížek. Stoupla si na shromáždění na stupínek a odvyprávěla třeba celou knížku."

Podle Josefa byla jeho maminka velmi emancipovaná. A pomoci neslyšícím zasvětila celý život. "Bylo jí už kolem sedmdesáti let a pořád pro ně něco podnikala. Desítky let pro neslyšící připravovala různé výlety. V mládí jezdili na kole, chodili na koupaliště, založili fotbalový klub…"

Náš rozhovor s Josefem se pomalu blíží ke konci… A tak kladu poslední otázku. Jak Josefa v životě ovlivnilo, že měl neslyšící rodiče.

Splnit si sen…

"No… Jak mě to ovlivnilo? Asi si to neumím úplně uvědomit," usmívá se Josef. "Ale zpětně vnímám, že díky sluchovému handicapu mých rodičů jsem měl určitý pohled na věci a situace, které bych jinak neměl. Asi mám v určitém směru možná více porozumění… Dnes jako dospělý, co má odžito, vnímám, že spíše mamku – velmi energickou a inteligentní dámu – tento handicap poznamenal. Chtěla studovat historii, proto i tolik četla. To se jí ale nikdy neplnilo. S odstupem času vnímám, jak mě motivovala. Ona si ty sny plnit nemohla, ale chtěla, abych si je mohl splnit já…"

Text: VERONIKA ŠIRC

Foto: Spolek neslyšících Plzeň, archiv Josefa Taubera

CELÝ PŘÍBĚH V ČESKÉM ZNAKOVÉM JAZYCE ZDE.