Jiří Volejník: Odmalička jsem fungoval jako pojítko obou světů

Když se narodíte jako slyšící dítě neslyšícím rodičům, většinou si dlouho neuvědomujete jejich zdravotní handicap. A přesně tak to vnímal i dnes pětačtyřicetiletý Jiří Volejník.

"Při pohledu zpátky do minulosti si vybavuji jeden moment, mohla to být tak první nebo druhá třída, kdy jsem začal vnímat, že na třídní schůzky nechodí mí neslyšící rodiče, ale slyšící prarodiče," vzpomíná Jirka.

Na druhou stranu – když potřeboval cokoli vysvětlit, rodiče dokázali podat pomocnou ruku. "Táta měl obrovský přehled. A hlavně s technickými věcmi či s matikou mi pomohl. Mamina byla zase trpělivější a dokázala mi vysvětlit jiné věci."

Jirkovi neslyšící rodiče dokonce trvali na tom, aby se sestrou hlavně mluvili. "Do – tehdy – znakové řeči nás nenutili. Ale co bylo pro nás přirozené – brali nás s sebou do spolků či na výlety s neslyšícími."

Doprovod jako berlička

Protože v době Jirkova dětství nefungovali profesionální tlumočníci, chodil se svými neslyšícími rodiči jako doprovod. Na úřady i k lékařům.

"Mí rodiče si dokázali mnoho věcí zařídit sami, ale třeba u očního lékaře by samozřejmě nebyli schopni reagovat na mluvené slovo, ztratili by oční kontakt... Anebo někteří úředníci byli tak striktně natvrdlí," směje se Jirka. "Fungovali jsme se sestrou tedy jako doprovod, berlička. Komunikace od slyšících byla směřovaná na nás, očekávalo se, že budeme našim neslyšícím rodičům tlumočit."

Meningokoková infekce a kleště

Jak vůbec Jirkovi rodiče přišli o sluch? "Nevím, jestli to není jen má domněnka, ale mám to tak zafixované, že mamina prodělala krátce po narození meningokokovou infekci. A táta byl zase během porodu neodborně chycený kleštěmi…"

Když Jirkova babička – maminka jeho maminky Mirky – zjistila, že po prodělané infekci je její dcera neslyšící, vystudovala pedagogickou školu a začala učit v Plzni na škole pro neslyšící.

"To vše pro to, aby navnímala problematiku sluchového postižení, aby mé mamce vytvořila lepší start do života. Chtěla, aby se mamina naučila dobře odezírat, aby se děti ve škole naučily dobře vyslovovat jednotlivá slova. Chtěla všechny neslyšící naučit kvalitně mluvit. Tenkrát ani nebylo žádoucí, aby neslyšící mezi sebou znakovali. Ve školách pro sluchově postižené museli mluvit a odezírat," připomíná Jirka.

Jirkova babička, Eva Fišerová, ve škole pro sluchově postižené v Plzni vytvořila i studio, kde se nahrávaly výukové programy pro sluchově handicapované žáky. "A s touto aktivitou babičce ze začátku pomáhala i moje mamina."

Babička s námi trávila celé prázdniny

Když Jirka vzpomíná na svou slyšící babičku, vybaví si hlavně letní prázdniny. "Protože babička pracovala ve škole, měla čas nás hlídat hlavně o prázdninách. Většinu času jsme tedy s ní trávili na Šumavě."

Zatímco babička pracovala ve školství, její dcera – Jirkova maminka – si našla práci ve škodovce mezi slyšícími, kde dělala kopistku. "Připravovala jim výkresy. Byl jsem hodně malý, tak si z její práce moc nepamatuji. Ale jednou, když jsem marodil, jsem s ní šel do její práce, aby odnesla papíry ohledně pracovní neschopnosti… Co ale vím jistě – měla tam prima kolektiv a byla to neuvěřitelně krásná práce. Rýsovala tam asi do devadesátého roku, pak nastoupila do České unie neslyšících."

Nepříjemné tahanice

"Co si z tohoto období, kdy začala pracovat u neslyšících, vybavíte?" ptám se Jirky.

"Bylo to takové období tahanic… Maminka založila Českou unii neslyšících v Plzni. Pak ale plzeňská a pražská pobočka mezi sebou soupeřily… Otevíraly se další spolky, navzájem se přetahovali jednotliví členové… Vím, že to pro maminu nebylo moc příjemné. Spoustu hádek, každý si chtěl urvat to své… Nechápal jsem, proč se ty věci musí měnit… Ale raději jsem se do toho nezapojoval, nechal jsem to na mamině. Když už ji to hodně vysilovalo, nastoupila do firmy, kterou založil můj děda. V této firemní rodinné prodejně pak dělala klasickou administrativní činnost – objednávky, fakturace… Co bylo zrovna potřeba. A nakonec jsme tam nastoupili i já se sestrou. Pokračujeme v rodinné tradici," usmívá se Jirka.

Milovala kulturu

Mirka Volejníková milovala kulturu. Dlouhá léta byla dokonce členkou pantomimy ve Svazu invalidů. "Milovala divadlo, balet… Ale z důvodu ztráty sluchu ho dělat nemohla, a tak začala dělat právě pantomimu. S dalšími neslyšícími s pantomimou projezdili velkou část světa. Vystupovali v Americe, ve Španělsku… A samozřejmě v Plzni. Jejich divadelní představení slavila spoustu úspěchů. Externě vystupovala i v několika inscenacích v Divadle Josefa Kajetána Tyla," vzpomíná Jirka.

Když se vrací zpátky v čase, z tohoto období si vybavuje spoustu tréninků, hodiny a hodiny příprav choreografií… "Mamina byla velmi pečlivá, a tak hodně trénovala i doma. Tolik víkendů na to padlo," směje se Jirka, který mi popisuje, že velkou roli hrály v pantomimických představeních úderové takty.

"Neslyšící potřebovali v představeních výrazné tóny, aby šli přesně do hudby. Díky vibracím, které šly přes prkna, přesně věděli, kdy kam jít, měli podle toho rozloženou celou choreografii," vysvětluje.

Sám také pár představení navštívil. "Ale maminka nás tím nechtěla moc zatěžovat, takže častěji s námi chodila spíše na balet, to nás jako děti hodně bavilo."

Kromě baletu si Jirka vybavuje i sledování muzikálů na německých televizích. "Jelikož jsme ze západu Čech, dívali jsme se na německé kanály. Když tedy v telce byly muzikály, balety, cirkusová představení, s maminou jsme se dívali. A s tátou jsme nemohli vynechat zase různé sportovní akce – třeba olympiády."

Předseda Paralympijského výboru pro neslyšící

Zatímco maminka jezdila po světě s neslyšícími s pantomimou, Jirkův otec Vojtěch cestoval také – z titulu své funkce předsedy Paralympijského výboru pro neslyšící.

"Zastával funkci v mezinárodním výboru, reprezentoval naši zemi… Měl na starosti nejen celou výpravu, ale i kompletní přípravu před cestou – vyřizování dotací, zjišťování, jak je kdo na tom výkonnostně, zařizoval dotace jednotlivým klubům, letenky, ubytování…"

Finsko, Tchaj-wan, Austrálie… To je jen pár míst, kam se jeho tatínek s neslyšícími sportovci podíval.

"Měl sice jednu sekretářku a tým v Praze, ale většinu toho dělal stejně v Plzni. Naštěstí měl velkou oporu v mamince, ta mu s některými věcmi také pomáhala."

Nejdříve maminka, pak tatínek

Zatímco maminka létala po světě do začátku devadesátých let, Jirkův tatínek začal až kolem roku 1996. "Přestože se to časově nekrylo, moc času spolu rodiče netrávili. Peníze byly hodně ořezané, takže ani u jednoho nebyla možnost, že by si s sebou vzali rodinného příslušníka. A připlatit si ze svého? Na to nebylo," vysvětluje Jirka.

Přestože spolu jeho rodiče trávili méně času, než by si přáli, takový život si vysnili. Byl pestrý a plný akcí pro neslyšící.

"Přípravy různých akcí, soutěží, spolkové činnosti, neustálá snaha o sdružování lidí, posouvání hranic, kam všude je možné se podívat… Maminka měla ráda lidi a oni měli rádi ji," usmívá se Jirka.

"A jakou vlastnost máte po mamince?" zajímá mě.

"Asi právě ten dobrý vztah k lidem. Řekl bych, že to je v dnešní době hodně důležité – snažit se to lidem kolem sebe ulehčit, umět komunikovat…"

Obrovský rozhled

Přestože Jirkova maminka začínala v České unii neslyšících, ani po rozkolu s touto organizací na neslyšící nezanevřela. Před rokem 2010 vstoupila do Spolku neslyšících Plzeň, kde pomáhala pořádat kulturní akce.

"A fungovala také jako supervizorka, která pomáhala upřesňovat jednotlivé znaky ve znakovém jazyce," popisuje Jirka, který maminku obdivoval, v jejích stopách se však nevydal.

"Vlastně mě to nikdy ani nenapadlo. Máme malou rodinnou prodejnu odborné literatury. A zde jsem spokojený. Ale věřím, že díky neslyšícím rodičům jsem získal například empatii – a tu přenáším i do své práce. Když člověk pracuje s lidmi, je důležitý nejen obsah slov, ale také forma."

Když se spolu bavíme o tom, co si přenesl do života díky neslyšícím rodičům, vyzdvihuje hlavně schopnost řešit různé problémy.

"Tím, jak mají neslyšící daleko menší příjem informací, odmalička se potýkáte jako dítě neslyšících rodičů s tím, že musíte pomáhat rušit tu komunikační bariéru. Fungujete automaticky jako tlumočník a už jako dítě vnímáte, že ne každý vám chce vyjít vstříc. Jako slyšící dítě neslyšících rodičů odmalička fungujete jako pojítko obou světů…"

Text: VERONIKA ŠIRC

Foto: osobní archiv JIŘÍHO VOLEJNÍKA 

CELÝ PŘÍBĚH V ČESKÉM ZNAKOVÉM JAZYCE ZDE.