Jiří Smutný: Mamku přijal sám papež Jan Pavel II.

Žena s velkým srdcem, které celý život patřilo neslyšícím. Taková byla Milada Smutná. Neslyšící funkcionářka ve spolcích pro neslyšící, která to dotáhla až do Světové federace neslyšících. O to zajímavější je fakt, že až do svých 13 let byla slyšící…

Když s jejím synem, Jiřím Smutným, končíme rozhovor, nadhodí, že by nebylo od věci, kdyby mohl zavzpomínat i jeho bratr Milan Smutný.

Na maminku Miladu Smutnou tak zavzpomínají dva z jejích tří synů…

Každý má trochu jiné vzpomínky, ale v jednom se shodují naprosto přesně. "Naše maminka byla vzácná, výjimečná žena," usmívají se při vzpomínce Jiří i Milan.

Lidé nepoznali, že mamka neslyší

Kolem roku 1941, ve 13 letech, po prodělaném zápalu mozkových blan, Milada Smutná ohluchla. "Ale i potom mluvila, zpívala… Ale neslyšela," popisuje její nejstarší syn Jiří Smutný.

"Naučila se však tak úžasně odezírat, že pokud mluvila s někým, kdo ji neznal, ani na ní nepoznal, že neslyší," doplňuje Milan Smutný.

Oba se shodují, že měla dar komunikace. Byla velmi výřečná, skvěle se učila – stejně jako její bratr Miroslav. "Ten na rozdíl od mamky normálně slyšel. Vystudoval a jako profesor dokonce učil na několika univerzitách v USA. To mamka po ztrátě sluchu měla možnosti dalšího studia a zaměstnání značně omezené, vyučila se švadlenou," vysvětluje prostřední syn Milan.

Jejich otec, Miladin manžel, byl vojákem. A bratři vzpomínají na to, že byl často na cvičeních. Rodina bydlela dlouhou dobu v Táboře. Bez babiček a dědečků, kteří by pohlídali. Je a ještě jejich nejmladšího bratra Petra.

Milada Smutná tak musela celou rodinu obstarat sama. Naštěstí však měla pomocníky právě ve svých synech.

S kastrůlky do hospody

"Když byl táta jako voják na cvičení a mamka měla v sobotu nebo v neděli nějakou akci pro neslyšící, dostal jsem své dva mladší bráchy na starost. Když výjimečně nebylo navařeno, vzal jsem kastrůlky a skočil do hospody pro oběd," vzpomíná Jiří.

"Obdivoval jsem ji, jak to všechno zvládá. Péči o nás, velkou angažovanost ve spolcích neslyšících, jezdila po světových kongresech… Dokonce byla zvolena jako zástupce byra Světové federace neslyšících. V rámci jednoho zasedání byla dokonce přijata u papeže Jana Pavla II. V Palermu pak také přednesla svůj příspěvek," říká s hrdostí v hlase Milan.

Prsty na krk

Když se společně vracíme zpátky v čase, vzpomínají oba bratři na to, jak se doma pouze mluvilo. "Mamka s neslyšícími samozřejmě znakovala. Ale tím, že ztratila sluch až tak pozdě, na nás mluvila. A učila nás to následovně: dala nám dva prsty na krk, aby cítila, co říkáme," popisuje Jiří.

Milada Smutná uměla tak skvěle odezírat, že si i většinu věcí jako neslyšící dokázala sama zařídit. "Jediné, co potřebovala, bylo, aby dotyčný člověk stál proti ní a nezakrýval si ústa během mluvení. Když jsem byl větší a mamka potřebovala někam odvézt, jezdil jsem s ní. Často ale jezdila i sama. Osobně jsem měl obavu z toho, když třeba pojede ve městě, že neuslyší sanitku. Jezdila ale velmi opatrně a řídit uměla výborně, takže mé obavy byly liché, nikdy žádnou dopravní nehodu neměla," vzpomíná Milan.

Už jsem na řadě?

S prosbou ho oslovovala jen při některých jednáních na úřadech nebo u lékaře, kde vyvolávali klienty jménem. "Pokud to šlo, šli jsme s bratry jako doprovod. Když jsme nemohli, hned při příchodu požádala druhou stranu o to, jestli by ji mohli upozornit, kdy má jít dále, že neslyší."

Celý svůj život zasvětila Milada Smutná neslyšícím. Ti ji obdivovali, kam to v životě dotáhla. A proto ji také často prosili o radu.

"Vzpomínám si, že k nám chodili neslyšící často na návštěvu. V pomoci neslyšícím se angažovala hned po ohluchnutí. V pozdějším věku se pak přestěhovala z Tábora do Plzně. A i tam ji měli všichni moc rádi. S mamkou jsem párkrát byl i na akcích pro neslyšící. V jednu chvíli se však organizace rozpadla na dvě samostatné. A mamka pak zůstala ve Spolku neslyšících Plzeň s Mirkem Hanzlíčkem," vzpomíná Jiří.

Neslyšící do METY

Není bez zajímavosti, že to byl právě Jiří, který pak v METĚ – družstvu invalidů – zaměstnával neslyšící, které mu 'dohodil' právě Mirek Hanzlíček, předseda Spolku neslyšících Plzeň.

"Znakovou řeč jsem tehdy neuměl, takže jsem musel odezírat. Naučil jsem se ale to podstatné pro komunikaci s neslyšícími – nepoužívat žádné dlouhé věty. A když bylo nejhůř, došlo na tužku a papír," usmívá se Jiří.

On sám do METY nastoupil po revoluci do výroby. "Jak se pak měnily společenské poměry, všechno se vyvíjelo… Rozhodlo se o prodeji METY. Odkoupil jsem ji, stal jsem se majitelem a zaměstnával jsem lidi převážně se zdravotním handicapem," říká Jiří.

Než odešel do důchodu, METU předal svému synovi Jirkovi. A za život mezi handicapovanými lidmi si odnesl poučení. "Stejně jako mezi zdravými jsou lidé slušní i neslušní, stejně tak to bylo s handicapovanými. Někteří měli pocit, že kolem nich bude člověk skákat. Ale s ohledem na handicap – nemohl jsem z nikoho dělat chudáka. Pomohl jsem, kde to šlo. S tím, kdo pomoc zneužíval, jsem se naopak musel rozloučit."

Informační deficit doháněla čtením

Milada Smutná se hodně angažovala, aby bylo v televizi vysílání pro neslyšící. "Byla v tom neúnavná. Uvědomovala si totiž, že sluchový handicap s sebou přináší informační deficit," zdůrazňuje Jiří.

"Tehdy byly úplně jiné technické možnosti než dnes. Telefony ještě moc nebyly, ale fungoval fax. I spolu navzájem jsme si faxovali."

"A sledovala maminka filmy?" zajímá mě.

"Ano, filmy měla ráda. Ale dívala se na ně většinou až ve chvíli, kdy měla přečtenou knížku. Informační deficit doháněla čtením. Co je ale zajímavé – když byly v televizi projevy státníků – například mluvil Štrougal – tak tomu dobře rozuměla. A také, když jsme přišli na nějakou zábavu, byla jako špion. Kam dohlédla – i při tanci – tam dokázala odezřít, o čem si lidé povídají. Pak mi vyprávěla, jak se tam hádají, jinde zase něco řeší… To bylo neuvěřitelné," směje se Jiří.

Komunikace bez sluchu je omezená

"A přemýšlel jste někdy nad tím, jaké by to bylo být neslyšící? Co by vám v životě nejvíce chybělo? Byly by to nějaké konkrétní zvuky, nebo by vám vadil právě ten informační deficit?" ptám se Jiřího.

"Asi bych se nemohl věnovat tomu, co jsem dělal… Asi bych musel dělat něco, kde by nebyl potřeba sluch. Třeba řemeslo. To v mé manažerské profesi tehdy nešlo, abych vyřizoval něco bez telefonu… Je sice fakt, že dnes jsou maily, ale stejně vnímám, že komunikace bez sluchu je omezená."

Jiří však upozorňuje na to, že by hodně záleželo na tom, jestli by neslyšel od narození nebo – jako jeho maminka – by sluch ztratil až v průběhu života.

"Zažil jsem to v METĚ. Někteří, kteří byli odmalička neslyšící a nemluvili, měli s komunikací velké problémy. Když neuměli odezírat a zbyla jim ke komunikaci jen tehdy ta znaková řeč. S mamkou jsme ústupky dělat nemuseli. Stačilo poklepat na rameno, aby věděla, že na ni mluvíme. A nesměli jsme být k ní otočení zády a něco si mumlat sami pro sebe. Ale to mimochodem nemám také rád," směje se Jiří.

Když si neslyšící prozpěvuje…

V tehdejší terminologii znaková řeč nechyběla v komunikaci s maminkou ani Milanovi. "Nebylo potřeba znakovat. Stačilo mamku upozornit, že jí chceme něco říct. Nejčastěji jsme to dělali dotekem ruky. Obrátila se na nás a viděla nám na ústa. Jen výjimečně potřebovala něco vícekrát zopakovat. A také si vzpomínám, že když měla dobrou náladu, zpívala si. Vím, že to asi bude znít hodně lidem divné, ale nám to – že si naše neslyšící maminka prozpěvuje – přišlo normální," usmívá se Milan.

Přestože Milada Smutná prožila většinu svého života v Táboře, kde pracovala jako dělnice ve výrobním družstvu invalidů DITA, nesmazatelnou stopu díky své pomoci neslyšícím získala po celé republice.

Maminčin odkaz

"Do Plzně se rodiče odstěhovali až v důchodu. Ale i tam se věnovala práci pro neslyšící. Až do roku 2004, kdy nás navždy opustila, brala pomoc neslyšícím jako své poslání," vypráví Milan.

Když se ho ptám, jak ho sluchový handicap jeho maminky ovlivnil, s odpovědí neváhá ani chvilku.

"Byl jsem vychován tak, abych spíš lidem pomáhal než – jako spousta jiných, zejména v dnešní době – se jim vysmíval. Spousta lidí si ani v dnešní době nepřipouští, že i je může postihnout nemoc nebo úraz. A i oni se mohou dostat do obdobných – často nepříjemných – situací. Táta, který byl celý život vojákem, na stáří podstoupil amputaci nohy. Vím proto, co to obnáší. Častokrát si vzpomenu, když nejel výtah, jak o berlích skákal po schodech do 7. patra…"

Text: VERONIKA ŠIRC

Foto: archiv MILANA SMUTNÉHO A JIŘÍHO SMUTNÉHO

CELÝ PŘÍBĚH VE ZNAKOVÉM JAZYCE ZDE.