Jana Steinhauserová: Návrat na střední škole k neslyšícím? Konečně mám pocit, že jsem mezi svými

Malé Janě byl rok, když její babička pojala podezření, že vnučka neslyší. "Já jsem viděla Janičku každý den, ale právě naše babi třeba jen jednou za dva měsíce, takže mohla porovnávat," vrací se zpátky v čase Jana Steinhauserová, maminka dnes osmnáctileté Janičky.

Maminka Jana přiznává, že její dcera měla hned po porodu problém s přijímáním potravy. "Byla jsem z toho hodně vystresovaná. Celou svou pozornost jsem tak směřovala tímto směrem, aby začala přibírat na váze. Problémů se sluchem jsem si tedy nevšimla."

"Ale vyprávěla jsi mi, že jsi na mě třeba volala a když jsem nereagovala, myslela sis, že zlobím, že to volání ignoruji," přidává se k rozhovoru Janička.

Jakmile jí babička na možné problémy se sluchem upozornila, zaměřila tímto směrem svou pozornost. "Začala jsem si všímat třeba toho, že když seděla v kočárku v kšírech a já jsem přicházela ke kočárku zezadu a volala jsem na ni, nijak nereagovala, ani se neotočila."

To bylo kolem 15. měsíce. "V roce a půl – na osmnáctiměsíční kontrole u pediatra – jsem se pak lékařce zmínila. Janičku rovnou odeslala na ORL. První vyšetření dopadlo nejednoznačně, muselo se opakovat. Následně se Janička dostala do Prahy do Motola."

Operace srdce

"Tam se natvrdo potvrdilo, že Janička neslyší. Rovnou nám nabídli kochleární implantát. Ale Janičku čekala ještě operace srdce, po ní se jí rozjela arytmie… Takže operace kochleárního implantátu nebyla možná. Nakonec se začala rozvíjet se sluchadly, všichni ji chválili, jak hezky mluví, takže se od kochleárního implantátu upustilo. Janička to začala řešit až před plnoletostí. A teď v srpnu nebo na podzim by měla jít na operaci," vypráví maminka Jana.

"Kochleární implantát byla vždycky až poslední možnost. Ale teď se mi sluch zhoršil natolik, že je to nevyhnutelné. Navíc jsem se nikdy nechtěla dostat do stádia, kdy ohluchnu úplně a pak budu narychlo řešit operaci. Chtěla jsem, aby se mi neztratila sluchová paměť," popisuje Janička.

"Jakou jsi měla první naměřenou ztrátu sluchu?" zajímá mě.

Janička pokrčí rameny.

"Asi padesát, šedesát procent," odpovídá maminka Jana. "Přiznám se, že si to nepamatuji. Ale když jsme byli v tom Motole, koupili jsme Janičce takové natahovací sluníčko s hracím strojkem. Hrálo to takovým vysokým a tichým hláskem. Byla jsem však přesvědčená, že to Janička slyší, ale pak za námi přišla sestřička a oznámila nám výsledky. A ty byly hodně špatné, tak jsem pochopila, že sluníčko asi neslyšela…"

Školka pro neslyšící

Přestože základní školu absolvovala Janička mezi slyšícími spolužáky, do školky chodila s neslyšícími. "Moc tam ale nepobyla, byla tam jen jeden den v týdnu. Hodně byla i nemocná, tou dobou jsem navíc byla těhotná s druhou dcerou, takže jsem s Janičkou mohla trávit více času doma."

V necelých třech letech na Janičku čekala operace srdce. "Za chvíli bude výročí, operace byla 1. srpna," vzpomíná Jana.

Do integrace

Janička prospívala, a tak její maminka dostala doporučení, aby svou dceru dala do běžné školky a školy mezi slyšící spolužáky.

Problém ale nastal, když ji v místě bydliště nechtěli přijmout. "Pořád se na něco vymlouvali, ale nakonec ji vzali. Ale s ročním odkladem. Byla nejen droboučká, ale na svůj věk i trošku sociálně nezralá," popisuje maminka Jana.

"Ale číst už jsem uměla. Ve školce jsem dokonce předčítala dětem," usmívá se Janička.

Když však mluví o základní škole, úsměv jí z tváře zmizí. Učitelé se jí snažili přizpůsobit. Horší to však bylo se spolužáky.

Ve třídě šikana

"Moc dobrý kolektiv jsme neměli," krčí rameny Janička.

"To je jemně řečeno. Ve třídě měli šikanu, několik dětí kvůli tomu dokonce odešlo ze třídy," vzpomíná maminka Jana. "Zkrátka se jako třída úplně dobře nesešli… Stále si však myslím, že pro stmelení kolektivu toho škola mohla udělat více," lituje Jana.

"Se spolužáky to nebylo fajn. A pak osmá, devátá třída… To už jsem hodně těžko snášela," říká na rovinu Janička. "Když pak byla distanční výuka a nemusela jsem chodit do školy, byla to pro mě vlastně úleva."

Janička však připouští, že distanční výuka jako taková byla pro ni – s těžkým sluchovým handicapem – velmi náročná.

"Online hovory pro mě byly hodně náročné, bývala jsem po hodinách výuky na počítači dost vyčerpaná. Jediné štěstí bylo, že jsme neměli online všechny předměty, ale jen některé. Denně maximálně tři."

Na základní škole měla ráda český jazyk, složitá pro ni byla hlavně angličtina. "Tento jazyk je pro mě náročný, protože se slova jinak píší a jinak vyslovují. Když tedy paní učitelka řekla nějaké slovíčko, potřebovala jsem ho vidět v psané podobě."

Těžké rozlišit vysoké tóny

Během 1. stupně základní školy také hrála na flétnu. "Bylo to jednou týdně dojíždění do Plzně do hudební školy a pak zpět. Bohužel se to později nedalo zkoordinovat s vyučováním a maminčinou prací, proto jsem od flétny upustila. S druhým stupněm základní školy jsem se naučila i sama dojíždět do Plzně, proto jsem obnovila hru na flétnu a přidala jsem si k tomu i hru na klávesy, jelikož jsem měla doma možnost na oba hudební nástroje trénovat. Pak nastala náročnější a delší výuka ve škole, proto jsem opět upustila od flétny a pokračovala jsem chvíli ve hře na klávesy. Pak už jsem byla ze školy tak unavená, že jsem nakonec upustila i od kláves. Hraní na flétnu už bylo po celý druhý stupeň základní školy navíc náročnější, protože jsem postupně přestávala rozlišovat vysoké tóny."

Od neslyšících ke slyšícím a zase zpět

Už v mateřské škole se Janička naučila základy znakového jazyka. "Ve speciálně pedagogickém centru nás naučili pár znaků, ale přirozeně se naučila znakovat s neslyšícími dětmi ve školce," vypráví maminka Jana.

"Znakovat, to je silné slovo. Spíše jsem se naučila jen základy. Více znaků pak přišlo přirozeně v Hradci Králové, kde studuji na střední škole," upřesňuje Janička. "Ale nehovořila bych u sebe o znakovém jazyce, ale spíše znakované češtině, znakosled znakového jazyka ještě úplně neovládám."

To, že se po povinné školní docházce zase vrátila na střední škole mezi neslyšící, pro ni bylo přirozené.

"Mezi neslyšícími spolužáky je mi dobře. Samozřejmě byla ve hře i střední škola pro slyšící… Rozhodnutí vrátit se mezi neslyšící padlo po vyhodnocení testu od paní psycholožky v Plzni na Doubravce. Doporučila mi, že by pro mě byl vhodný obor předškolní a mimoškolní pedagogika," vypráví Janička.

"Byla tu ale i možnost gymnázia pro sluchově postižené v Ječné," připomíná maminka Jana. "A také byla možnost dělat zubní laborantku v Radlicích. Nakonec zvítězila předškolní a mimoškolní pedagogika v Hradci."

"Jani, co můžeš po vystudování tohoto oboru dělat? Třeba vychovatelku na internátu?" zajímá mě.

"Ano, myslím, že po složení maturity mohu dělat právě tu vychovatelku na internátě, učitelku ve školce, asistentku pedagoga nebo lektorku různých kroužků."

"Když jsi mluvila o základní škole, hodně ses mračila, teď jsi samý úsměv. Na škole v Hradci jsi asi hodně spokojená, že?"

"Ano, moc. Konečně mám pocit, že jsem mezi svými. Sdílíme stejnou třídu, stejnou diagnózu. Vyhovuje mi, že máme daleko menší kolektiv, než jsem měla na základní škole se slyšícími spolužáky. A lepší jsou i vyučující. Jsou tolerantnější. Ochotnější zopakovat, když někdo něco neslyší…"

Internátní život

To, že by Janička do Hradce Králové z Plzně denně dojížděla, bylo kvůli vzdálenosti vyloučené. Proto tráví školní rok na internátu.

"A jak trávíš čas po vyučování? Máš nějaké kroužky, nebo jste s partou na internátu?" ptám se Janičky.

"Bezvadné je, že kromě jedné spolužačky jsme všichni na internátu," odpovídá Janička.

"Ale je potřeba říci, že jich je jen šest. To je celá třída," doplňuje maminka Jana.

"V prváku jsem docházela na dramatickou výchovu, ale ve druháku jsem se nějak nedozvěděla, zda kroužek dramatické výchovy pokračuje i v tomto roce. Jelikož druhý ročník byl i o dost náročnější, ani jsem to moc nevyhledávala, byla jsem ráda, když jsem mohla odejít v půl čtvrté na internát. To už jsem si dodělala nejnutnější úkoly a pak, přiznávám se, jsem odpočívala s mobilem v ruce."

"A bavíš se i se spolužáky z jiných oborů?"

"Na intru se všichni potkáváme, víme o sobě. Ale nejvíc času trávím se třídou. Je to složitější potkávat se v rámci školy, protože každý obor má jiné křídlo školy. A pokud se nemýlím, tak i maturitní obory mají jinak posunuté časy vyučování než učňovské obory," vysvětluje Janička.

Lituji času stráveného se slyšícími spolužáky

Náš rozhovor s Janičkou se pomalu blíží ke konci. A když slyším, jak nadšeně vypráví o neslyšících spolužácích ze střední školy, napadá mě, jestli ji náhodou zpětně nemrzí, že mohla po školce pro neslyšící chodit i na základní školu pro sluchově postižené.

"Samozřejmě, že mě to mrzí. Kolikrát jsem to na základní škole mezi slyšícími i obrečela. Neměla jsem tam kamarády. Bohužel mě v té době ani nenapadlo vyhledávat neslyšící přátele – například na nějakých jednorázových akcích, jako jsou tábory nebo třeba sportovní hry pro neslyšící."

Učitelkou jsem chtěla být odmalička

Když se ptám na její sny, má Janička jasno. "Odmalička jsem chtěla být učitelkou. A nejraději na prvním stupni."

"A ve škole pro slyšící, nebo neslyšící děti?" ptám se.

"Neslyšící. Teď na střední škole jsem si ujasnila, že asi nedokážu být u těch slyšících. Byl by to pro mě problém i kvůli vysokému počtu dětí, které bych třeba nemusela být schopná překřičet. Nebo bych jim nerozuměla, co mi odpovídají. Přemýšlím případně i o školce nebo o asistentce pedagoga na 1. stupni. Kdybych něco přeslechla, byl by tam pedagog, který by mi mohl pomoci. Být s neslyšícími dětmi, cítím, že bych v životě byla klidnější a šťastnější."

Text: VERONIKA ŠIRC

Foto: archiv JANY STEINHAUSEROVÉ

CELÝ PŘÍBĚH VE ZNAKOVÉM JAZYCE ZDE.