Ivana Wróblová: Kvůli tinnitu jsem opustila medicínu

Sedíme spolu naproti v havířovské restauraci. Bavíme se. A najednou se zarazím. Hraje tu docela hlasitá hudba. A dvaadvacetiletá Ivana Wróblová se mě ani jednou nezeptala, co jsem říkala. Nebo jestli jí mohu něco znovu zopakovat. A přitom má ztrátu sluchu přes 80 procent…

"Naučila jsem se odezírat," směje se mému překvapení Ivana.

"A pomáhá sluchadlo?" ptám se. Hledám ho marně. Přes uši má spuštěné vlasy.

"Sluchadlo nenosím. Bohužel mi vůbec nepomáhalo. Spoléhám tak na zbytky sluchu. Třeba tady – v restauraci – kdybys na mě mluvila zády, budu slyšet, že něco říkáš. Ale nerozuměla bych, o čem se mluví," vysvětluje Ivana, která studuje v Brně na Masarykově univerzitě pedagogiku.

"Ze zvědavosti se učím na škole od neslyšícího Ondry Klofáče znakový jazyk. Ale vím, že ho nebudu nikdy jako hlavní komunikační prostředek používat. Tím, že jsem ztratila sluch až v pubertě, je mým mateřským jazykem čeština."

Z poslední řady dopředu

Téměř celou povinnou školní docházku Ivana slyšela dobře. A měla tak dobrý sluch, že seděla v poslední řadě. "Slyšela jsem všechno, žádný výklad látky od vyučujících mi neutíkal. Nikdo doteď nezjistil, proč jsem téměř ohluchla. V dětství jsem měla třikrát píchnuté uši kvůli zánětům, ale to bylo všechno."

Rozhovor spolu děláme pár týdnů před genetikou, kam je Ivana objednaná. "Snad v Ostravě na genetickém oddělení konečně něco zjistí. Věřím v to. Ale já už svoji teorii, proč jsem ztratila sluch, mám. Docvaklo mi to pár dní před naším rozhovorem."

Na osmiletém havířovském gymnáziu, v 16 letech, lékaři Ivaně nasadili antikoncepci kvůli velkým cystám. V příbalovém letáčku bylo napsáno, že tabletky mohou – jako vedlejší účinek – poškodit sluch. A opravdu – po půl roce užívání tabletek pocítila zlom…

"Měla jsem pocit, že už skoro nic neslyším. Sedla jsem si úplně zezadu do druhé lavice, ale ani to nepomáhalo. Každý den ve škole pro mě byl utrpením, nechtěla jsem tam jít, protože jsem se cítila odstrčená. Spolužákům jsem vůbec nerozuměla… A pak naštěstí přišel covid."

Covid mě zachránil

Zatímco spousta jejích spolužáků si těžko zvykala na domácí výuku, Ivana měla pocit, že je zachráněná. "Vím, že mnoha lidem dělalo problémy nastavit se na jiný režim, ale mě to zachránilo. Konečně jsem měla pocit, že nejsem v cizím prostředí. Byla jsem doma, v tichu. Trvalo mi dva roky, než jsem se se ztrátou sluchu sžila."

Návrat zpět do lavic byl proto těžký. Na jednom z předmětů, který byl založený na tom, že studenti seděli v kruhu a debatovali, to bylo pro Ivanu obzvláště náročné.

"Seděli jsme tam v respirátorech, každý něco řekl, nevěděla jsem, o čem je řeč. I kdybych zvedla ruku a zeptala se vyučujícího, mezitím další tři řekli něco jiného, takže jsem se vůbec nestíhala do diskuse zapojit. Do toho mi tenkrát už nepomohlo ani sluchadlo. Brečela jsem a nechtěla jsem do školy chodit."

Spolužáci si všimli jako první

Někteří spolužáci – ti nejbližší – byli empatičtí. Jen ze začátku nechápali, co se děje. Jak jí mohou pomoci. "Až když s někým takovým trávíš čas, pak poznáš jeho potřeby. Stejně jako vyučující si museli zvyknout, že nemohou chodit přes půlku třídy a vykládat látku… Někteří spolužáci, když zjistili, že neslyším, na mě – ve snaze pomoci mi – začali křičet. A to už mi vůbec nepomohlo. Když odezíráš, je potřeba, aby lidé mluvili přirozeně, ne aby se různě v obličeji pitvořili. A navíc – když na tebe někdo zvyšuje hlas, křičí na tebe – to ti na sebevědomí také nepřidá…"

Na druhou stranu – byli to právě spolužáci, kteří si na gymnáziu začali všímat, že je s Ivanou něco v nepořádku.

Nejsi hluchá?

"Dělali si srandu, že jsem snad hluchá… Ale jakmile jsem měla od lékařů potvrzené, že špatně slyším, srandu si dělat přestali. Trvalo jim rok, než kamarádi zjistili, jak se mnou komunikovat. A já jsem si postupem času zvykla, že se kolikrát musím třikrát zeptat, než slyším, co bylo řečeno. Zvykla jsem si i na to, že kamkoli jdu, musím to být já, která lidi upozorní, že špatně slyším. Pak je ale vtipné, když mě tito lidé – bez jakékoli znalosti sluchového handicapu – chlácholí, že jsem přece mladá, takže to s tím sluchem nemůže být přece tak hrozné…"

Byla to i moje chyba

Přestože ji covid a s ním spojená karanténa zachránila tím, že mohla studovat z domu, odvrácenou stránkou bylo nošení respirátorů. Ivana nemohla odezírat. A tím docházelo k mnoha nedorozuměním.

Zpětně ale Ivana uznává, že to nebyla jen chyba spolužáků, že jim nerozuměla. "Byla to i moje chyba. Dlouho jsem se za sluchový handicap styděla. Cítila jsem se blbě. Nešla jsem jim vysvětlit, jak se cítím, co potřebuji… Teď už jsem starší, moudřejší. A na vysoké škole si řeknu, co potřebuji."

Mamku to hodně zasáhlo

Když se Ivanina maminka dozvěděla, že její dcera téměř ohluchla, hodně ji to zasáhlo. "Nedala to sice na sobě znát, ale poznala jsem to. Objížděla se mnou různá vyšetření… Byla to mamka, které jsem brečela na rameni. Mamka unesla veškeré to břímě diagnózy… Kdyby nebylo mamky, možná tu dnes spolu ani neděláme rozhovor…"

"Jak to myslíš?" zeptám se do ticha.

"Psychicky jsem na tom byla velmi špatně. Však si to představ… Je ti 16, dozvíš se, že máš 80procentní ztrátu sluchu, že je to možná dědičné a možná to budou mít i tvoje děti… A do toho se mi později spustil i tinnitus… Začala jsem tedy brát antidepresiva. Hodně mi pomohly. Stabilizovala jsem se. Mohu se soustředit na školu, být zase optimistická, s chutí do života."

Nabalování psychických problémů

Po maturitě se Ivana dostala na Masarykovu univerzitu na medicínu. Ale rok, co na tomto náročném oboru vydržela, byl velmi vysilující.

"Kvůli tinnitu se mi špatně spalo. Když ti 24 hodin vkuse cinká v uších a ty usneš třeba až v pět ráno a přitom už v půl šesté musíš vstávat… To člověk dlouhodobě nemůže vydržet. Moc se o tom nemluví, ale nedoslýchaví a ohluchlí lidé se hodně straní okolí, izolují se. A na to se postupně začnou nabalovat i psychické problémy. Člověk se sám bojí chodit do společnosti. Radši je sám doma, v bezpečí… Teď už vím, že s tím musí člověk bojovat… Ale ta informovanost u nás ještě není tak velká. Proto jsem vděčná, že jsem našla Jsem jedno ucho a mohu svůj příběh vyprávět. Jedině sdílení a popsání těchto niterných pocitů snad může širokému okolí dát vhled do toho, jak se cítí člověk se sluchovým handicapem," vypráví velmi otevřeně Ivana.

Předsudky i na medicíně

Často také naráží i na předsudky pramenící z neznalosti. A to i na medicíně v Brně. "Měli pocit, že když mám sluchové postižení, mám nějak snížené IQ. Ale tak to přece není! Hrozně málo se o špatném sluchu mluví. Zatímco brýle jsou módní doplněk, sluchadlo je stigma."

Ivana také zmiňuje i fakt, jak šílená je pro ni kombinace špatného sluchu a tinnitu. "Možná, že kdybych měla pouze ten špatný sluch, medicínu bych zvládla s vypětím sil vystudovat. Ale v kombinaci s tinnitem… Ta škola je těžká i tak, má prognóza nejistá… Byla jsem ze studia a nedostatku spánku tak vyřízená, že se mi celá škola zprotivila."

"A jak ti vůbec začalo pískat v uších?"

"Nemám to od lékařů potvrzené, ale měsíc po první dávce očkování proti covidu mi začalo cinkat v uších a už nikdy to neskončilo. Každý večer, když jdu spát, si strašně moc přeji, abych druhý den po probuzení nemusela ten příšerný zvuk už slyšet. Ale pokaždé, když se probudím, to slyším…"

Když doktor na ORL kuňká…

Jak proti neustálému cinkání v uších bojuje? "Někdo třeba pořád poslouchá sluchátka, s nimi i usíná… To mi ale nepřijde jako dobrý nápad. Radši kvůli přehlušení těch nepříjemných zvuků si pouštím filmy s titulky, abych na to alespoň na chvíli zapomněla. Kvůli tinnitu třeba moc nečtu. Obecně moc nemám ráda tiché aktivity, potřebuji kolem sebe zvukové vjemy, které mi tinnitus eliminují," vysvětluje Ivana, která v současné době studuje na Masarykově univerzitě biologii a český jazyk na Pedagogické fakultě.

"Jsem tam spokojená. Vnímám, že i přístup vyučujících je lepší, jsou takoví více zapálení. Přijde mi, že umí lépe učit… Ale na druhou stranu je fakt, že umět komunikovat s člověkem se sluchovým postižením, to mají problém i v nemocnicích. Stalo se mi třeba, že právě na ORL doktor kuňkal… A zdravotní sestra, která mi dělala audiogram, se divila, že špatně slyším… Tak jsem jí s úsměvem řekla, že proto tam jsem… Ani doktoři tedy mnohdy neví, jak mluvit s člověkem, který špatně slyší."

Kdyby, kdyby…

Kdyby měla dobrý sluch, nepochybuje, že by na medicíně zůstala. "Známky jsem na to měla výborné. Ale tím, že jsem si musela shánět materiály od jiných studentů, ne všechny přednášky pro mě byly vhodné, protože byly ve velkých aulách… To mě hodně stresovalo a sráželo mi sebevědomí."

Naopak na pedagogice kvituje, že se jí od vyučujících lépe odezírá, přednášky se konají v menších místnostech a chodí na ně méně studentů.

"Celkově se mi líbí na peďáku osobnější přístup. Snaží se mi vyjít ve všem vstříc. A hodně pomáhá i Středisko Teiresiás. Tady se mi skoro nestane, že by na mě mluvil někdo s rukou na puse," směje se při vzpomínce na jeden z nejčastějších prohřešků na medicíně Ivana.

Strach odpovědět

Myšlenkami se vrací do anatomie, jednoho z nejtěžších předmětů na medicíně. "Vyučující na každém cvičení vyvolávala studenty. Když se na něco ptala v respirátoru mých spolužáků, na první dobrou jí hned odpověděli. Když se na něco ptala mě, neslyšela jsem to. A bála jsem se znovu zeptat, aby si nemyslela, že to nevím… Přitom jsem to 'jen' neslyšela…"

Středisko Teiresiás pomáhá Ivaně i s úpravou diktátů a s poslechy. "Podpořili mě také v mém rozhodnutí dát si kochleární implantát – respektive díky jejich vstřícnosti bych nemusela přerušovat studium. Některé věci bych se mohla učit z domova. Tohle je pro mě obrovská podpora, že bych nemusela přerušovat. Snaží se mi pomoci, vytváří mi zázemí, mám tedy potřebný klid pro studium," pochvaluje si Ivana, která v Brně bydlí v bytě se třemi kamarády z gymnázia.

"Hodně mi psychicky pomáhají. Bavíme se spolu otevřeně o všem. A dodávají mi také sebevědomí, abych se o sluchovém handicapu nebála mluvit."

Kdybych byla úplně zdravá…

Přestože bude mít aprobaci na výuku na střední škole, do budoucna by Ivanu lákalo učit spíše studenty na vysoké.

"Myslím, že mám vlohy na učení. Ale sluch mě omezuje… Všichni víme, jak jsou divocí žáci na základní škole. Čím jsou pak starší, tím si i více váží školy. Proto by možná bylo nejlepší vzdělávat až vysokoškoláky. Češtinu nebo biologii. Sluch mě ale omezuje. Přestože jsem už se sluchovým handicapem srovnaná, bojím se výzev. Kdybych byla úplně zdravá, třeba bych dělala něco jiného… Možná v nemocnici jako můj taťka. Ale věřím, že pořád je lepší něco přeslechnout na univerzitě, kde to vysokoškoláci pochopí, než přeslechnout něco důležitého v práci v nemocnici… To by byl průšvih."

Z extroverta introvertem

Ztráta sluchu 80 procent, tinnitus, navíc atopický ekzém a dermatitida. S tím vším se Ivana v současnosti musí prát. A v této souvislosti se nebojí otevřeně mluvit o tématu duševního zdraví.

"Psycholog mi nepomohl, ale léky od praktika – antidepresiva – ano. Zkusila jsem to a ulevilo se mi. Brzy jsem to řekla i mamce, že je beru. Ale dosud to neví celá nejbližší rodina. Čekám na vhodnou příležitost…"

Ivana otevřeně mluví i o tom, že se z ní –  člověka se sluchovým handicapem, který byl dříve extrovertem – stal introvert…

"Ty stavy jsou různé. Někdy je to dobré, ale jindy mám obavy, necítím se komfortně někam jít a pořád lidem vysvětlovat…"

Bezstarostné dětství

Až na konci našeho rozhovoru se dostává do doby, kdy bylo všechno "normální." Ivana vyrůstala v Havířově v paneláku. A pak její rodiče postavili dům kousek od Havířova. 

"Dětství bylo krásné. Bezstarostné. Bez problémů se sluchem," zasní se Ivana, která má staršího bratra, se kterým má hezký vztah. "Jsem ráda, že když mi nevyšla medicína, aspoň brácha pokračuje v tátových šlépějích. Vojta je v šesťáku, už se sice nevidíme tak často, ale mám ho moc ráda. Byl tu skoro vždycky pro mě. Já pokračuju ve šlépějích mé maminky, která je taky učitelka, hezky jsme si to s bráchou rozdělili."

Po chvíli Ivana začne sama od sebe mluvit o citlivém tématu. O partnerských vztazích. "Mám strach, jestli to jednou někomu nebude vadit. Vždyť je to těžké i pro mě," říká upřímně. "A už mi i jeden kluk, který se mi líbil, řekl, že se mnou nebude, protože pak nechce mít hluché děti… Zpětně to, co řekl, dokážu pochopit. Je to pochopitelné, že i on měl strach. Ale člověka to zamrzí. Nemůže za to a také chce žít normální život, mít rodinu, děti…"

Chci tak moc?

Náš hovor se pomalu blíží ke konci. A v jedné, tiché chvilce, mě vyruší moderátorka rádia, které hraje v restauraci. Zaposlouchám se. Zasměji se vyřčenému vtipu. Ivana na mě upře zvědavě svůj pohled.

"Rozhovor z rádia asi v restauraci nepochytíš, viď?" Sice se ptám, ale dopředu už tuším odpověď.

"Vůbec," zakroutí hlavou Ivana. "Slyším, že nehrála hudba, že se něco povídalo. Ale co? Netuším…" A mluví o tom, že je aktuálně kandidátem na kochleární implantát.

"Z ohlasů vím, že se sluchadlem se to vůbec nedá srovnat. Člověk slyší asi třikrát lépe. Věřím proto, že by operace za to stála. Chci mít normální život. A věřím, že to snad nejsou přehnaná přání. Chtěla bych jednou sedět na přednášce, zase v zadních lavicích, protože v těch předních se mnou kamarádi nechtějí sedět. Chtěla bych nebýt pořád tak unavená z odezírání…"

Mlčky sedím naproti Ivaně. A ona po chvíli pokračuje…

"Chci opravdu tak moc, když bych chtěla sedět – jako dříve na základce – v zadní lavici, nemuset odezírat, ale jen se koukat do sešitu a slyšet, co říká vyučující?"

Text: VERONIKA ŠIRC

Foto: osobní archiv IVANY WRÓBLOVÉ a VERONIKA ŠIRC (titulní a závěrečné foto)

PŘÍBĚH VE ZNAKOVÉM JAZYCE