Eva Brožová: Táta sestrojil mnoho přístrojů, které pomáhaly lidem se sluchovým handicapem

Vzpomínky dcery Evy Brožové na tatínka Zdeňka Kašpara

"První vzpomínky na tátu? Jezdili jsme hodně na vodu – Ohři, Sázavu, Lužnici, Berounku, Vltavu, Lužnici, Otavu. Měli jsme modrobílou kánoi indiánku a já jsem byla porcelán a později háček. Nikdy jsme se necvakli. Dodnes mám schované svoje první pádlo, které je necelý metr dlouhé. A potom, to už jsem byla větší, mne táta brával na tábor mladých elektroniků od Svazarmu. Kromě prvního tábora, kde jsme byly čtyři holky, na dalších jsem většinou byla jediná holka. Učila jsem se pájet, pořád mám ráda vůni cínu a kalafuny, a soutěžili jsme třeba ve střelbě ze vzduchovky. Diplomy a medaile mám dodnes schované. A právě na táboře jsem sestavila svoje první blikátko, kterým máma od té doby osvětluje betlém o Vánocích," usmívá se devětačtyřicetiletá Eva Brožová.

Když mluví o svém tatínkovi Zdeňku Kašparovi, usmívá se. Zažila s ním mnoho krásných chvil. Nejen v dětství. Stála mu po boku i v průběhu svého pracovního života.

"Taťka byl velmi činorodý muž. Velkým zlomem v jeho životě byl úraz páteře, když nešťastně spadnul ze střechy garáže. A doktoři nevěřili, že bude znovu chodit. V té době pracoval jako samostatný odborný pracovník na lékařské fakultě v Plzni. Podílel se na výrobě a konstrukci přístrojů pro výzkum na fakultě, opravoval elektronické přístroje, přístroje v laboratořích, fotoaparáty, mikroskopy."

První výrobek? Pro známého

K lidem se sluchovým handicapem se dostal přes jednoho známého, pro jehož syna vymyslel a vyrobil zesilovač pro indukční poslech na televizi. A tím začalo skoro třicetileté období, během kterého se věnoval sluchově handicapovaným. Kromě zesilovače a indukční smyčky vymyslel i signalizace bytového zvonku a další přístroje.

"Shodou náhod se seznámil s pánem ze Švýcarska, se kterým společně založili firmu Anticer na výrobu zvukovodových sluchadel. Několik let vykonával i předsedu České společnosti elektroniků. Po revoluci se věnoval i osvětě – pomáhal nedoslýchavým lidem s výběrem sluchadel i kompenzačních pomůcek. A mimo jiné se podílel na fungování Klubu šelestářů v Praze. Víc než deset let byl prezidentem spolku ASNEP a předsedou spolku Audiohelp a byl také spolupracovníkem Národní rady osob se zdravotním postižením," vyjmenovává jedním dechem tatínkovy aktivity jeho dcera Eva.

Do Prahy na ČVUT

Do základní školy chodil v Kynšperku nad Ohří, střední školu absolvoval v Karlových Varech a na vysokou šel do Prahy.

"V Praze vystudoval obor Přesná mechanika a optika na Českém vysokém učení technickém. Mnohem později se pak specializoval na výrobu sluchadel a pomůcek pro sluchově postižené. V naší firmě Anticer vyráběl například signalizaci bytového zvonku a zesilovač pro indukční poslech. A je krásné i po těch letech dostávat zpětnou vazbu, že tátovy výrobky dodnes fungují," popisuje Eva.

Klub šelestářů

Zdeněk Kašpar, tehdejší prezident spolku ASNEP, byl slyšící. "Ano, neměl žádnou výraznou sluchovou vadu. Ale měl tinnitus," říká Eva. S tátou jsem jezdila na setkávání Klubu šelestářů.

"Scházeli jsme se v posluchárně na oddělení ORL vinohradské nemocnice v Praze díky tehdejšímu řediteli panu MUDr. Martinu Holcátovi, který nám také několikrát přednášel. Přednášejícími byli hlavně lidé, kteří měli něco společného s tinnitem," říká Eva, která s tátou začala spolupracovat už během vysoké školy.

Nejdříve jako pracovnice v sociálních službách, během posledních dvou let na VŠ pak už měla ve firmě úvazek.

Stejně jako tatínek, i ona zamířila na studia do Prahy. Na Vysoké škole ekonomické vystudovala Podnikohospodářskou fakultu. Studovala podnikovou ekonomii a management jakosti. Tatínkovi ve firmě tak dokázala pomoci hlavně 's papíry'.

Rodinná firma? Všichni dělají všechno

"Každý výrobek musí splňovat určité normy a legislativní požadavky. A to platí i pro zdravotnické prostředky – sluchadla. Ve firmě jsem byla hlavně na ty "papíry". Ale tím, že jsme malá firma, vzájemně jsme se s tátou doplňovali. Kdo má rodinnou firmu, ví, že všichni dělají v podstatě všechno," směje se Eva.

Signalizace pláče dítěte, zesilovač pro poslech televize, signalizace domovního zvonku… To a mnoho dalšího Zdeněk Kašpar navrhnul a uměl pro své zákazníky vyrobit. "Vymyslel mnoho přístrojů. Nejprve je sám vyráběl, později zaměstnal dalšího technika."

Vyrábět si vlastní kompenzační pomůcky už se nevyplatí

Doba, kdy firma Anticer vyráběla kromě sluchadel ještě signalizace a zesilovače, je však pryč. "V roce 2011 se změnily příspěvky na zvláštní kompenzační pomůcky pro sluchově postižené a hodně nedoslýchavých na příspěvek 'nedosáhne'. Po těchto změnách jsme pocítili úbytek prodejů, a tím pádem nešlo udržet vlastní výrobu pomůcek. Kompenzační pomůcky už tedy nevyrábíme naše, ale nakupujeme od velké zahraniční firmy. Ale jsou pomůcky, které si lidé rádi koupí i bez příspěvku od úřadu práce, například sluchátka na poslech televize. Ale třeba taková signalizace domovního zvonku… Poznala jsem, že to je pro mnoho nedoslýchavých zbytná pomůcka. Spousta nedoslýchavých, když ví, že má přijít návštěva, nechává pootevřené dveře. Ale to není ideální varianta," kroutí hlavou Eva.

Kromě firmy byl Evin tatínek angažovaný i ve spolku Audiohelp, kde byl dlouholetým předsedou.

"Zatímco ve firmě to vždy bylo o konkrétních pomůckách, výrobcích pro sluchově postižené, u spolku se jednalo o sociální služby pro sluchově postižené – počínaje poradenstvím, kdy se s námi člověk přijde poradit, že špatně slyší, co by měl dělat, jak získat sluchadlo nebo nějakou jinou pomůcku až po sociální rehabilitaci, kdy učíme, jak se se sluchadlem skamarádit."

Byl rád, že jeho odkaz bude pokračovat

Zatímco její táta jezdil přednášet na pobytové akce, a v komunitě neslyšících byl i jako slyšící jako doma, Eva byla – kvůli svému věku – tak trochu mimo hlavní dění.

"Tedy hlavně, když jsem studovala na vysoké škole. Až v předposledním ročníku jsem se rozhodla, že nastoupím k tátovi do firmy. Zpětně toho rozhodnutí nelituji. Práce v malé rodinné firmě mi umožnila pracovní život maximálně sladit s rodinným."

Přestože má Eva sestru, jen ona byla tou, která převzala po tátovi "řemeslo". "Táta byl rád, že měl komu předat rodinnou firmu. Je to maličká firma, ve které v současné době pracujeme jen já a dva technici."

"Je těžké v dnešní době uživit takovou malou firmu?" zajímá mě.

"Máme dobré jméno," říká Eva bez mrknutí oka. "Hodně lidí nás zná, vrací se k nám. Péče o klienta, kterou poskytujeme, se nám vrací."

Požár na Ještědu

Než se s Evou rozloučíme, pokládám jí poslední otázku. "Čeho jste si na svém tatínkovi nejvíce cenila?"

"Od jeho červnového odchodu už uplynul čtvrt rok, ale vzpomínám na něj, na jeho laskavost, každý den… Nejvíce jsem si na něm cenila, že tady pro mě byl, když jsem ho potřebovala. Byl to empatický, obětavý člověk. Maminka mi jednou vyprávěla, že když hořelo na Ještědu, byl tam zrovna na lyžařském kurzu. Všem pomáhal zachránit věci, na záchranu těch svých nemyslel… A přišel o ně. Celý život chtěl pomáhat druhým lidem. A to se mu až do konce života dařilo…"

Text: VERONIKA ŠIRC

Foto: archiv EVY BROŽOVÉ

CELÝ PŘÍBĚH PŘELOŽENÝ DO ZNAKOVÉHO JAZYKA NAJDETE ZDE.