David Buzrla: Možnost telefonovat pro mě znamená zvýšení sebevědomí

Měla to být beseda jako jakákoli jiná. Jenže nebyla…

S pětadvacetiletým Davidem Buzrlou jsme se připravovali v Divadle vědy v Dolní oblasti Vítkovic na další skupinku studentů, kteří se sem přišli dozvědět o sluchovém handicapu.

Přicházeli jeden po druhém a postupně se usazovali. S Davidem jsme byli na pódiu, když za námi po schůdcích vystoupala asi čtyřicetiletá žena.

Představila se nám jako vyučující, která sem doprovodila své studenty.

"Jsme z Biskupského gymnázia," doplnila s úsměvem.

Viděla jsem Davidův vyděšený výraz. Krve by se v něm nedořezal. A trvalo mi jen pár dalších vteřin, aby mi to došlo…

Spolknutí hrdosti

Biskupské gymnázium… To gymnázium, kde studovali i studenti s tělesným či zrakovým handicapem. A on – neslyšící – se ztrátou sluchu 99 procent. A on jediný – kvůli sluchovému handicapu a tedy i informačnímu deficitu (a nepřizpůsobení výuky ze strany některých vyučujících) byl nucen gymnázium opustit…

Musel spolknout hrdost a ze školy odejít. Svého snu stát se lékařem – stejně jako jeho neslyšící otec – se však vzdát nechtěl…

A tak mu zbyla jediná možnost – odstěhovat se na druhý konec republiky do Prahy, kde se nachází jediné gymnázium pro sluchově postižené v Ječné.

Odstěhoval se tedy od rodičů na pražský internát a snažil se pokračovat ve studiu tak, aby se zvládnul připravit na náročné přijímací zkoušky na Ostravské univerzitě. Aby se dostal na vysněnou lékařskou fakultu…

Historky se společnými kantory

Vyučující od nás odešla, sestoupila schůdky a šla si sednout mezi své studenty. A já jsem viděla, jak se nejspíš toto celé – stejně jako mně – promítlo v Davidově hlavě. Přišlo mi, že všechny jeho špatné zkušenosti a spolknutá hrdost odchodu byly s námi opět přítomny…

David v obličeji zčervenal.

Co teď? Přece nemůžeme besedu zrušit. Studenti z Biskupského gymnázia si to nezaslouží…

"To bude dobré, uvidíš," chlácholila jsem Davida. Ale vlastně i sebe, protože atmosféra by se dala krájet…

"Jo, snad jo," snažil se o úsměv David.

Beseda nakonec byla opravdu fantastická. Úplně jiná než ty ostatní. Když už se David uklidnil a věděla jsem, že je v pohodě, nasměrovala jsem ho opatrně i do jeho studentských let. A sám najednou promluvil o tom, že jsou tito kluci a holky, co před námi seděli, ze stejné školy jako on.

Studenti byli v šoku. A nakonec to rozproudilo takovou příjemnou atmosféru, že jsme oba byli překvapení. Dostalo se i na historky se společnými kantory, kteří učili Davida a teď učí i studenty, kteří před námi seděli.

"A co jsi říkal na chemikářku?" ptali se ho.

David se usmál. "No, to bych radši nekomentoval…" Jakmile to dořekl, následovala salva smíchu.

"Výhody" oproti slyšícím spolužákům?

Když David mluvil o tom, jak málo stačilo, aby mohl na Biskupském gymnáziu dále studovat (například že by potřeboval přípravu v textové podobě od kantorů), vyučující, která se mu šla před začátkem besedy představit, jen kroutila hlavou.

"To snad není možné… Vždyť to by měla být samozřejmost, aby vám kolegové takhle vyšli vstříc."

David pokrčil rameny. "Pro některé to byl z nějakého důvodu nepřípustný požadavek…"

Když se s vyučující dále na besedě bavili, shodli se, že se časově museli minout, protože ona zrovna byla na rodičovské dovolené.

"Škoda, třeba kdybych tam tehdy byla, mohla bych nějak pomoci," zalitovala vyučující.

David mávl rukou. Ale ne rezignovaně, ale s klidem. "Kdo ví, co by bylo jiné. Ale je dost možné, že kdybych nešel studovat do Prahy, možná bych nepoznal moji přítelkyni," usmál se.

"Ano, jak se říká, všechno má asi svůj důvod," shrnula to pedagožka a popřála Davidovi, aby se mu na lékařské fakultě v Ostravě dařilo…

Ze začátku kochleární implantát odmítal

A za svým snem si David opravdu jde. Když sedíme na rozhovoru v jedné z učeben na lékařské fakultě, kde je i kostra člověka a David s takovým zápalem mluví o tom, jak chodí na praxe do nemocnice, vím, že sem patří a že jednou bude skvělým doktorem.

Ke studiu, ale i komunikaci s pacienty, mu pomáhají kochleární implantáty, které si nechal voperovat.

Paradoxem je, že je odmalička odmítal… A ještě když jsme spolu byli na jedné z prvních besed před dvěma lety, stavěl se k nim docela negativně.

"Byl jsem zvyklý od svých devíti měsíců na sluchadla. Díky nim jsem se naučil mluvit, poslouchat… Zpětně jsem za ně rád, díky nim mám sluchovou paměť. Ale jak mám nyní kochleáry, tak z toho obrovsky těžím… A to jsem – vzhledem k operaci před pár měsíci – teprve na začátku cesty k lepšímu slyšení," říká David.

Kochleární implantáty dlouho odmítal hned z několika důvodů. "Dříve byly obrovské, nepohodlné, s hodně kabely, designově hrůza… No a invazivní zákrok také není něco, do čeho by se hnal mladý člověk. Takže to, že jsem se operace bál, bylo přirozené."

Rapidní zhoršení sluchu

Přiznává také, že když je člověk s něčím spokojený, nepřemýšlí nad změnou k lepšímu. "Když se mi však během studia medicíny mezi třetím a čtvrtým ročníkem rapidně začal zhoršovat sluch, tak jsem věděl, že už s tím musím začít něco dělat. Ani ta nejkvalitnější sluchadla už mi nedostačovala. Medicínu tak strašně miluji, že jsem se jí nechtěl vzdát. A přemýšlel jsem, co udělat se sluchem, abych na ní mohl zůstat."

I tak se ale stále ještě kochleárnímu implantátu bránil. A v duchu si vypočítával, co by všechno musel obětovat, kdyby měl stoprocentní ztrátu sluchu a na uši se nemohl už vůbec spolehnout.

"Většina mých myšlenek nebyla pěkná. Spektrum oborů by se mi hodně zúžilo – v podstatě jen na laboratorní obory, kde bych nepotřeboval moc komunikovat s okolím. Přitom můj sen od dětství byla traumatologie. Chtěl jsem přijímat pacienty s úrazy, děti, dospělé, dělat na urgentu a spolupracovat se záchrankou… Dlouho jsem však nad tím přemýšlel a kvůli sluchové vadě to zavrhl. Záložním oborem, po traumatologii, byla ORL, nad kterou jsem nějakou dobu uvažoval, ale až praxe v nemocnici mi ukázala, že by nebylo vůbec špatné se věnovat tomuto oboru."

Teorie versus praxe

Vzhledem k jeho sluchové ztrátě mu tento obor časem začal dávat čím dál větší smysl. "Oproti některým neslyšícím mám výhodu, že dokážu komunikovat s doktory opravdu téměř bez potíží. V lékařském prostředí jsem se dokázal rychle zorientovat. Cítím, že sem patřím," popisuje David, který ale jedním dechem připouští, že i on se setkal mezi některými lékaři s předsudky ohledně jeho sluchového handicapu.

"Čeho se týkaly?" zajímá mě.

"No," začne David a chvíli hledá ta správná slova. "Jedna věc je teorie, druhá zkušenosti. Každý lékař se během studia naučí teoretické základy o sluchových vadách – co to je, jak funguje ucho, jak pomáhají konkrétní kompenzační pomůcky… Některé učebnice jsou psány hodně objektivně. V praxi to ale funguje trošku jinak. A na to si pak mnohdy lidé se sluchovým handicapem stěžují – že třeba lékař se ke všem sluchově postiženým chová stejně, mluví hodně nahlas nebo místo na neslyšícího mluví na doprovod – rodiče, babičku… Je sice pravda, že někdo k tomu potřebuje tlumočníka, ale ne všichni jsou takoví. Každý člověk je jedinečný. Ale lékař se třeba dostane jen k pár typům lidí a udělá si kvůli tomu zkreslený obrázek o sluchové vadě a to vede ke škatulkování."

Proto se David vidí v budoucnu jako lékař na ORL a foniatrii. "Mám takovou vizi, věřím, že reálnou. Neslyšící by za mnou chodili bez tlumočníka. Tím, že umím znakový jazyk a sám mám sluchovou vadu, bych mohl neslyšícím nabídnout individuálnější přístup. Teď to bohužel je často tak, že někteří neslyšící k foniatrům na kontroly ani nechodí, protože se setkali ze strany lékařů s nepochopením. A to je špatně, to bych chtěl změnit," plánuje David.

Hlavní je motivace

Je to více než půl roku, co je David oboustranně implantovaný. A přiznává, že nelituje, že až takhle pozdě, přestože mohl být už jako dítě.

"Existují studie, které ukazují, že implantované dítě má daleko lepší možnosti a výsledky než později implantovaný dospělý člověk. Souhlasím s tím. Na druhou stranu je potřeba se také podívat na motivaci daného člověka a jak ten potenciál s kochleárním implantátem využije. Pokud tedy dítě není motivované, nemusí se ani s kochleárním implantátem dobře naučit slyšet a mluvit. A naopak motivovaný dospělý člověk ano," vysvětluje David.

"Co všechno jsi před operací kochleárního implantátu slyšel se sluchadly?" ptám se.

"Už moc ne. Byl jsem hlavně odkázaný na odezírání, bez toho bych nebyl schopen fungovat. A v době covidu už vůbec ne. Nedorozuměl jsem se, komunikace hodně vázla."

"A teď s kochleárními implantáty? Jak moc velký rozdíl ve slyšení to je?

"Je to ještě velmi krátká doba, abych to posoudil. Mám hodně velký potenciál a před sebou ještě spoustu výzev. Myslím, že až tak po roce budu schopen to více zhodnotit. Už teď se často potýkám s dotazy typu 'Už to máš půl roku, už bys měl slyšet dobře, ne?' Málokdo chápe, že učit se poslouchat s kochleárními implantáty je běh na dlouhou trať. Někomu to trvá krátce, někomu roky."

6 týdnů v naprostém tichu

Než se nechal v květnu 2023 implantovat, bylo pro něj důležité domluvit se i na lékařské fakultě, jak to bude fungovat po operaci, když bude muset být šest týdnů v absolutním tichu, bez zapojení řečového procesoru.

"Domlouval jsem se přímo s garanty oboru. Dopředu jsem je seznámil se situací, že to vyžaduje dlouhou rehabilitaci. A překvapivě mi téměř všichni vyšli vstříc. Některé předměty jsem pak mohl dochodit prezenčně, část bylo samostudium a praxe jsem pak trávil skoro celý červenec v nemocnici."

"A jaké pro tebe byly ty týdny po operaci, kdy jsi byl v naprostém tichu?"

"Těch šest týdnů úplné hluchoty nakonec nebylo tak strašných. Mám výhodu, že umím znakový jazyk, takže jsem se dorozumíval odezíráním a znakovkou… Jen byl nepříjemný tinnitus a ten proces hojení."

"Co se stalo?"

"Na půl roku jsem přišel o chuť. Vzhledem k tomu, že se větev chuťového nervu nachází v oblasti operačního pole, častou komplikací operace bývá podráždění právě tohoto nervu. Člověk velmi často podceňuje dva smysly – čich a chuť. Ale když je najednou nemá nebo v podstatě nefungují tak, jak mají… Pečivo mi chutnalo, jako kdyby bylo dlouho namočené ve vodě. Vůbec jsem u jídel nevnímal slanou chuť. Měl jsem jen úzký seznam jídel, co mi nevadilo jíst – omáčky, polévky… V létě mi ani nechutnalo na grilovačkách. Steak mi chutnal jako hnusná paštika."

David připouští, že když má někdo po operaci úplnou ztrátu chuti, je to možná lepší varianta. "Neštítí se pak potravin jako já. Zajímavé je, že když jsem zjišťoval, jestli to tak někdo měl, málokdo měl stejný problém s pozměněnou chutí jako já. Mnohem častější byla právě úplná ztráta chuti…"

Ať to stihnu do páťáku!

Než pojišťovna Davidovi schválila kochleární implantaci, musel se podrobit kolečku u různých lékařů. "Byl jsem na foniatrii, logopedii, kde posuzovali, jak jsem slovně vybaven a jak mluvím, byl jsem i na CT hlavy. Někdo chodí i na oční nebo neurologii, ale k tomu jsem nebyl indikován."

Čtyři měsíce pak čekal na termín operace. "Byl jsem z toho hodně nervózní, je běžné, že se třeba dlouho nic neděje a pak vám řeknou na poslední chvíli. Já jsem přitom hlavně nechtěl, aby mi to zasáhlo do pátého ročníku. Jsem tedy rád, že to dopadlo takto a operaci jsem si 'odbyl' na konci čtvrtého ročníku a přes prázdniny jsem měl čas na první nastavování kochleáru."

Hrdost komunity

David je v rodině druhou generací neslyšících. Neslyší oba jeho rodiče. "Vím o několika neslyšících lidech, jejichž neslyšící rodiče by nepřenesli přes srdce, kdyby si jejich děti nechaly dát kochleární implantát. Naštěstí moji oba neslyšící rodiče, zejména maminka, mě v tom hodně podporovali. Třeba mamka přesně věděla, proč to dělám. Že vím, co od života chci a proč to chci. To pro ni bylo důležité. Ale v celém rodinném kruhu nebyl nikdo, kdo by mě nepodporoval."

Na druhou stranu se David snaží chápat i argumenty neslyšících, kteří se bojí dávat implantáty. "Beru, když má někdo dobrý argument – například zdravotní nebo logický. Ale když někteří neslyšící říkají, že jim kochleární implantáty ničí kulturu nebo dokonce, že magnet u lebky může poškodit funkci mozku… To neberu. Nebo ten jejich největší strach, že zanikne jejich komunita… Ale já jim kolikrát už říkal, že tak to není. Je sice čím dál více implantovaných lidí, ale zároveň i někteří implantovaní zůstávají v neslyšící komunitě. A dokonce mezi sebou mají neslyšící i implantované lidi, o kterých ani neví, že mají za sebou operaci…"

Pokud ale podle Davida některý neslyšící odmítá kochleární implantát, on to respektuje. "A stejně tak očekávám, že neslyšící budou respektovat, že já jsem si ho nechal dát. Co mi ale u některých neslyšících vyloženě vadí, je, když dospělí neslyšící seberou neslyšícím dětem možnost dát jim kompenzační pomůcku. Sluchové a řečové centrum se rozvíjí do šesti let. Když jim rodiče seberou tuto možnost – a je jedno, jestli takovým dětem odmítají dát kochleár nebo sluchadlo – seberou jim budoucnost. A mnohdy to dělají těmto malým, nevinným dětem jen pro hrdost komunity…"

Sluchadla nebo kochleární implantát?

Sám David mohl mít kochleární implantáty už jako dítě. Tuto možnost prosazovala jeho slyšící babička. Dokonce už byl spolu s rodiči v Praze v Motole na konzultaci. "Ale vzhledem k tomu, že se moje sluchová ztráta ještě dala dobře kompenzovat sluchadly, nakonec se všichni rozhodli pro sluchadla. A jsem rodičům za tuto volbu vděčný, sluchadla mi dala hodně. Dlouho mi dostačovala. Už ve dvou letech jsem plynule mluvil. A je to zásluha mé babičky. Nechodil jsem totiž do školky, hodiny logopedie jsem měl u babičky."

Rodiče s ním – i jeho neslyšícím bratrem – vždy komunikovali bilingválně – jak znakovým jazykem, tak češtinou.

"A představ si, Veru, že i moje partnerka a brácha jsou také po implantaci. Anička šla měsíc po mně, brácha za tři měsíce. Byl jsem pro ně takovým impulsem," usmívá se David.

Rozmanité zvuky

Když se bavíme o tom, co všechno nově slyší a před implantací neslyšel, David zdůrazňuje, že hlavním přínosem je pro něj hlavně hlasitost jednotlivých zvuků.

"Třeba taková televize… Tu si mohu nově pouštět na minimum. Se sluchadly to bylo na plné pecky. Ale co se týče tvé otázky – implantáty snímají mnohem víc zvukových frekvencí, proto nyní slyším i zvuky, které jsem nikdy neslyšel. Nově třeba slyším pípnutí terminálu, když zaplatím platební kartou. Tento zvuk jsem se sluchadly nikdy neslyšel. Nově také mohu za jízdy v autě mluvit s partnerkou, aniž bych se na ni díval. Předtím se mnou Anička radši vůbec nemluvila, protože jsem se na ni musel dívat. Bála se, abychom nenabourali," směje se David.

"A co telefonování? Zatím si píšeme jen smsky," ptám se.

"Postupně to trénuji. Je to o zvyku a sebedůvěře. Nikdy předtím jsem netelefonoval. Zkouším to tedy zatím jen s Aničkou. Mám bezzávěsový kochleární implantát, mimo ucho, takže i mobil si musím přikládat mimo ucho. Zatím tedy hledám tu správnou polohu… Než tedy budu schopen telefonovat i s dalšími lidmi, asi to ještě chvíli potrvá. Do té doby musím také vyladit to správné nastavení. Podle inženýra, který mi nastavuje kochleární implantáty, je telefonování u takových lidí, jako jsem já, ten nejvyšší level. Proto se většina mých známých naučila telefonovat až v posledním kroku. Chce to ještě hodně času a tréninku."

Bez medicíny? To si nedovedu představit

"Co bys vůbec dělal, kdybys nestudoval medicínu?" zajímá mě.

David dlouho přemýšlí. "No, to nevím… Asi bych byl někde v kanceláři. Rodina mi od dětství říkala, že když se nebudu učit, skončím s oranžovou vestou a lopatou," směje se David.

Bez medicíny by si ale svůj život nedovedl představit. "Někteří lidé mi říkali, ať mám po maturitě nějaký plán B. Ať si vyberu pro jistotu i bakalářský obor. Já jsem podal čtyři přihlášky, ale všechny byly na medicínu. Bez ní by byl můj život prázdný… A nutno taky dodat, že kdybych nestudoval medicínu, do kochleárního implantátu bych s největší pravděpodobností nešel."

Umím hospodařit s časem

Studuje na jednom z nejtěžších oborů, přesto si najde čas na sport, přítelkyni Aničku, na vaření… Jak to všechno stíhá?

"Umím hospodařit s časem," usmívá se David. "Přišlo to i díky přestěhování do Prahy kvůli gymnáziu v Ječné. Musel jsem být na internátu, hodně jsem se osamostatnil. A jsem hodně zvyklý od té doby i na samostudium. Učivo tam bylo trochu zredukované, takže jsem se nemusel do školy moc učit, všechno jsem chápal už z výuky. A volný čas jsem tak měl na samotnou přípravu na přijímací zkoušky na medicínu. Díky tomu jsem dnes tam, kde jsem."

Přes den chodí do školy nebo na praxi do nemocnice, následně čas tráví s Aničkou, zvládá i vařit, chodit na procházku se psy, po večerech se učí. Takový je Davidův denní režim, na který je zvyklý.

"Velmi rád vařím italská jídla a někdy i street food – specializuji se na burgery nebo langoše," popisuje David.

Vrácení prostorové orientace

Náš rozhovor se pomalu blíží ke konci. A David bilancuje. "Kochleární implantace nelituji. Pro představu – to, že jsem oboustranně implantovaný, mi částečně vrátilo i prostorovou orientaci. Do té doby jsem se se sluchadly musel otočil o 360 stupňů, abych věděl, odkud jde zvuk."

Zároveň ale také vzpomíná na to, jak měl po operaci silné závratě a velké otoky. "Ale to k operaci patří. Hned druhý den mě už pustili z nemocnice."

"Jaké bylo po šesti týdnech první nastavení kochleárního implantátu?"

"Nooo… Zajímavé. Jak mi zapojili procesor, všichni lidé mi zněli jako hysterické ženy," směje se David.

"Slyšel jsem samé vysoké tóny a měl jsem obavy, abych takhle neslyšel pořád všechny… Někteří mě také varovali, že s implantátem bude slyšení takové robotické. Ale já to tak naštěstí nevnímám. Naopak slyším přirozeně, krásně."

Útěky do ticha

"Jsou i chvíle, kdy se vracíš do ticha? Kdy si odpojíš vnější část kochleáru a užíváš si klid?"

"Ano. Třeba po takových osmi hodinách strávených ve škole… Někdy to ticho miluji. Nebo když se intenzivně učím na zkoušku, potřebuji ticho. To je velká výhoda. Někteří slyšící mi říkají, že by to také chtěli – na chvíli neslyšet, odpočinout si od zvuků…"

Sám ale moc dobře ví, že by si to s ním slyšící asi nechtěli vyměnit. Třeba už jen kvůli telefonování.

"Pro slyšící je to tak přirozená věc. Něco potřebují, dotyčnému zatelefonují. A telefonování je i jedna z mých priorit. V nemocnici se pořád používá pevná linka, hodně se telefonuje. Když jsem tak potřeboval zařídit třeba doktora, tak mi lezlo na nervy pořád psát jen smsky nebo maily. Na ty však lékařský personál moc neodpovídal. Když však zatelefonovala v té samé věci partnerka, hned se informace dozvěděla. Přicházel jsem tak o možnost plynulé komunikace."

Všichni se mi musí přizpůsobit? Takhle to nefunguje

Mít možnost zatelefonovat a zařídit si sám své záležitosti, to je podle Davida i otázka sebevědomí.

"Jsem nastavený tak, že jsme jako neslyšící opravdu malá menšina. Není v našich silách, abychom donutili slyšící, aby se nám ve všem pořád přizpůsobovali. To nejde. Já se proto snažím včlenit i do jejich světa. Znám mnoho neslyšících, kteří řeknou: 'Jsem neslyšící, všichni to musí pochopit, všichni se mi musí přizpůsobit.' Podle Davida však musí být tolerance oboustranná. Platí to i pro slyšící osoby, které mají velmi často mylnou představu o našem handicapu a tím i přehnané nároky. Některé věci se nikdy nenaučíme, i kdybychom se to učili na sílu. Handicap tu s námi bude pořád a my budeme, i přes nejlepší možné technologie v podobě kompenzačních pomůcek, stále nějakým způsobem limitováni."

Text: VERONIKA ŠIRC

Foto: osobní archiv DAVIDA BUZRLY, VERONIKA ŠIRC (úvodní foto)

PŘÍBĚH VE ZNAKOVÉM JAZYCE ZDE.