Anna Kohutová: Díky kochleárnímu implantátu slyším i vrčení sousedova tepelného čerpadla

"Ani, když jsme se viděly minule, tak se ti ta zašitá rána po operaci kochleáru hodně špatně hojila. Čím to?"

"Kvůli lupénce. Musela jsem pravidelně co druhý den chodit na převazy. Nemohli mi tam aplikovat klasickou dezinfekci, ale speciální mast. A až za další měsíc, těsně před prvním nastavením zevního procesoru, se mi rána pořádně zahojila."

Čtyřiadvacetiletá neslyšící Anna Kohutová má krátce – jen něco málo přes půl roku – kochleární implantát. Rána se jí hojila velmi těžce a na našem posledním setkání mi vyprávěla, jak jí čerstvě po operaci jizva mokvala a musela chodit na převazy.

Teď tu sedíme spolu, v kavárně naproti Divadlu Antonína Dvořáka v Ostravě. A já jsem zvědavá na její vyprávění. Na její cestu z ticha do světa plného nejrůznějších zvuků…

Ze začátku proti implantátu

Anička dostala kochleární implantát v červnu 2023. Když se však ptám na konkrétní datum, protože si myslím, že takový Den D si člověk asi pamatuje přesně, Anička znejistí. Chvíli pátrá v mobilu.

"Buď 21. nebo 22. června… Počkej, podívám se na skupinu Kochleární implantát na Facebooku. Dávala jsem tam příspěvek jakožto nový člen rodinky implantovaných."

Cesta ke kochleárnímu implantátu u Aničky nebyla přímočará. A přiznává, že ho dlouho odmítala.

"Kochlík mi ze začátku přišel jako blbost. Nedovedla jsem si představit, jak bych třeba poslouchala písničky přes sluchátka. Kdybych si sundala vnější část kochlíku, nic bych neslyšela… A možná ještě více jsem se bála narkózy. Naštěstí mne operoval skvělý profesor Zeleník, který mě den před samotnou operací uklidnil a všechno mi důkladně vysvětlil."

Osobní asistentkou hluchoslepé holčičky

Ještě na střední škole si nedovedla představit, že by měla kochleární implantát. Když se pak přestěhovala po maturitě za přítelem Davidem do Ostravy, stala se osobní asistentkou hluchoslepé holčičky Karolínky.

"Karolínka neviděla a měla velké problémy se sluchem… Ale měla kochleární implantáty, které jí hodně pomohly aspoň částečně navrátit sluch. Jezdila jsem s ní na různé akce a tábory, kde jsem viděla i další děti s kochleáry. Krásně se rozvíjely v řeči, a to mě motivovalo se o tuto kompenzační pomůcku začít více zajímat."

I kdyby chtěla být oboustranně implantovaná, má zatím Anička smůlu. "Na levém uchu, kde mám větší ztrátu, mám 86 procent. Na pravém mám ale ztrátu sluchu 'jen' 73 procent, takže tam ještě nejsem kandidátem na kochleár."

S Karolínkou jsme si padly do oka

Když dostala Anička nabídku pracovat ve škole jako osobní asistentka pro hluchoslepou Karolínku, neváhala. "Přestože jsem s tím neměla zkušenost, šla jsem do toho. Pracovat s dětmi byl vždy můj sen. Výhodou bylo, že jsme si s Karolínkou hned padly do oka," popisuje Anička.

Připouští však, že jí chvíli trvalo, než si zvykla na specifický způsob komunikace. "Měla velmi citlivý hmat, takže jsem jí tlumočila díky tomu, že jsme měly na sebe neustále napojené ruce. Na některé věci ani třeba není konkrétní znak, tak jsem jí to musela oklikou vysvětlit."

Jednou třeba Karolínku zajímalo, jak se "dělají děti". "Nejdříve jsem se ptala na souhlas rodičů, jestli to mohu Karolínce vysvětlit. A pak jsem jí to – citlivě vzhledem k jejímu věku – popsala. Krásně to pochopila," usmívá se Anička, která s Karolínkou strávila 2,5 roku.

"I když má Karolínka handicap, jaký má, je to velmi chytré děvče. Velmi často mne mile zaskočila tím, že mi pokládala zajímavé otázky, které bych normálně od dětí jejího věku nečekala. Velmi se mi líbil i její smysl pro humor. Karolínka mne vždy dokázala povzbudit svou zářivou energií a v mých očích je velkým vzorem už jen tím, že i přes nepřízeň osudu je to velmi veselá dívka."

Celá domácnost na mně

Operaci kochleárního implantátu má Anička za sebou. Ale ještě o měsíc dříve ji absolvoval i její přítel David.

"Bála jsem se toho, jaké to bude, až přijde po operaci domů. A strach nebyl zbytečný. David měl brutální bolesti hlavy, nebyl schopen ničeho, trpěl… Tak jsem si říkala, sakra, za měsíc jdu já… Bála jsem se také toho, jaké to bude, až bude David měsíc v tichu, dokud se mu to vše nezahojí. Jsme spolu zvyklí mluvit. Naštěstí ale i znakovat… První týdny byly těžké, ale hlavně i kvůli tomu, že na mně stála celá domácnost."

Sama si pak nedokázala představit, že bude za pár týdnů také v úplném tichu. "Miluji zvuky. A nedovedla jsem si představit, že někdo bude zvonit a já to neuslyším. Že budou psi štěkat… Když jsem něco potřebovala, automaticky jsem na něj houkla. A trvalo mi dlouho, než jsem si zvykla, že žádná reakce od něj být ani nemůže, protože mě prostě neslyší… Přitom já jsem člověk, který potřebuje mít doma hlučno. Ten měsíc, kdy byl David po operaci v úplném tichu a neměl zapojený řečový procesor, to bylo hodně divné. Pořád jen znakoval. A když už promluvil, bylo to takovým divným, hlubokým hlasem, na který jsem nebyla zvyklá…"

Rozumíme si i na dálku

Po operaci bylo náročné vydržet měsíc v tichu. Ale to, co přišlo po nastavování kochleárního implantátu u biomedicínského technika, jí vyrazilo dech.

"Se sluchadly David neslyšel zdaleka všechno. Avšak teď, když máme oba kochlíky, jeden z nás je třeba v ložnici, druhý v obýváku… A my, když mluvíme trochu nahlas, si rozumíme! To je opravdový zázrak," svítí Aničce oči. "Takhle David dříve neslyšel ani se sluchadly. Já jsem měla vždy o trochu lepší sluch, tak mi některé věci ani tak nepřijdou, ale když David slyší třeba indukci na sporáku, kterou nikdy neslyšel… Že pípá něco na PlayStationu… Je to neuvěřitelné."

Anička přiznává, že po prvním nastavení toho její přítel moc neslyšel. Ale pak se to začalo zlepšovat. "Když jsem viděla, jak díky kochleáru slyší Karolínka, jak David… Tak jsem si říkala, že jsem udělala správné rozhodnutí, že chci také lépe slyšet."

Sluchadlo i kochleár? Zvuky se liší

Po prvotních bolestech hlavy, které u Aničky po operaci trvaly asi týden, si začala uvědomovat, že jí začíná nová etapa života. Se zvuky, které sice nikdy nebudou stejné jako u slyšících, ale budou jí nápomocné k rozpoznávání různých situací.

"Tím, že aktuálně nosím na jedné straně sluchadlo a na druhé mám kochleární implantát, mohu porovnat, že to 'slyšení' s každou tou kompenzační pomůckou je jiné. Ale musím říci, že se to vzájemně hezky doplňuje. A tak nějak zesiluje. Dříve jsem doma třeba nikdy neslyšela zvuk zavírajících se dveří u auta venku. Nebo zvuk tepelného čerpadla, které mají sousedi. Teď díky kochleárnímu implantátu slyším, jak vrčí, to jsem předtím nevnímala. Vůbec nechápu, jak tam s takovým hlukem mohou žít," směje se Anička.

S implantátem slyší daleko lépe než se sluchadlem. Díky tomu se jí zlepšila komunikace s lidmi. "Dříve jsem hodně odezírala, teď se mi to hezky propojuje. A to jsem teprve na začátku cesty za lepším slyšením. S každým nastavením kochleárního implantátu slyším lépe."

Připouští však, že hledání "ideálních zvuků" je běh na dlouhou trať. "Někdy mi to po nastavení třeba nevyhovuje, nastavené zvuky jsou moc nízko. Je důležité, aby si na to hlava zvykla."

Sedmý rok spolu

S Davidem mají před sebou ještě dlouhou cestu k tomu, aby skvěle slyšeli. A Anička si je toho vědoma. "Ale za tu operaci to rozhodně stálo. Teď je to od ní skoro osm měsíců a už oba slyšíme daleko lépe než se sluchadly. Těším se na další měsíce a roky, co nám kochleární implantát přinese."

Když mluví o budoucnosti, na chvíli se vracíme i zpátky do minulosti. Letošní červenec spolu totiž oslaví již sedm let…

"Poprvé jsme se viděli, když jedna moje bývalá kámoška jela na futsal neslyšících a pozvala mě, ať jedu s ní. Že tam budou pěkní kluci… Nechtělo se mi do Prahy, ale nakonec jsem z Plzně jela. Její přítel mi pak říkal, že tam bude i kluk, který má neslyšícího tátu, co je doktorem. Na futsalu opravdu tento kluk byl. Podali jsme si ruku, říkala jsem mu, že před jeho tátou smekám. Dlouho jsme spolu mluvili, pak mě doprovodil na vlak… Pak jsme si pořád skypovali. A když pak začal studovat v Praze a byl tam jako já na internátu, začali jsme spolu chodit."

"Letos spolu oslavíte sedmý rok. Nebojíš se? Říká se krizový sedmý rok…"

"Prosím? Můžeš mi to ještě zopakovat?" ptá se Anička. Je to jedna z mála otázek, které potřebuje zopakovat. Jinak náš rozhovor plyne a spíše jsem to já, kdo má v té hlučné kavárně někdy problém porozumět odpovědi. Neumím totiž tak skvěle odezírat jako Anička…

Když jí zopakuji otázku, usměje se. "Snad ne. Navíc my už toho s Davidem zažili," mávne rukou a zavzpomíná na úplné začátky jejich vztahu.

Drby a závist

"Malá neslyšící komunita, to jsou kolikrát drby a závist… Když jsme s Davidem začali chodit, lidé z komunity neslyšících mi našeptávali různé věci o Davidově rodině… Musím říci, že to na začátku vztahu pro mě bylo těžké ustát. Bylo těžké stát si za tou láskou. Rozsekla to až moje babi z Plzně. Dostala jsem neštovice a léčila jsem se u ní. Řekla jsem jí, že mě ty drby moc mrzí. A ona mi odpověděla, že se jí to nezdá, že to nemusí být pravda. A poradila mi, ať pozvu Davida k ní do Plzně. Přijel a byl sám vykulený, jaké pomluvy o něm kolují… To víš, jeho táta je doktor, inteligentní. Ti pomlouvači si doplnili, že když je doktor, musí mít hodně peněz… A závist byla hned na světě."

Anička popisuje, že zatímco ona se málem nechala pomluvami unést, David za jejich lásku bojoval.

"Život bez něho? To už si ani nedovedu představit," říká i po tolika letech po jeho boku zasněně.

Neslyšící máma, táta nedoslýchavý

Zatímco její sestra, babička i děda jsou všichni slyšící, její maminka je neslyšící a táta těžce nedoslýchavý. A kromě toho má Anička ještě neslyšící tetu, vzdálenou tetu i bratrance se sestřenicí.

"Proč tito všichni neslyší? To přesně nevíme. Nejspíš je to problém z dědovy strany," krčí rameny Anička.

"Ale zjistilo se, že i já jsem přenašeč vadného genu. A David také. Dokonce ho má ještě silnější než já, je úplně neslyšící. Já se narodila jako slyšící, ale pak jsem ohluchla. Když jsme plánovali miminko, zašli jsme s Davidem na genetiku, abychom věděli, jestli miminko bude také neslyšící," vypráví Anička.

Dostáváme se na tenký led. Cítím, že musím dát trochu zpátečku… Ale Anička dál povídá…

"Víš, Veru, když jsme s Davidem čekali Lydinku, tak jsem si moc přála, aby alespoň ze začátku slyšela, aby se jí vytvořila sluchová paměť. A aby slyšela alespoň jako já v dětství a případně až potom ohluchla. A Lydinka to podle testů opravdu tak měla. Po mně…"

Chvíli je ticho. Aničce se zalesknou oči. "Ale tohle do rozhovoru dávat nemusíme, Ani," říkám opatrně.

"Ale proč ne?" překvapí mě svým údivem. "Lydinka je součástí našich životů. Sice to nedopadlo, ale už navždy bude s námi," říká Anička a ukazuje mi tetování se jménem miminka, kterému osud nepřál…

Anička pak vypráví, že byla ráda, že by to Lydinka měla stejně jako ona. "Moc si nedovedu představit, že by se mi narodilo neslyšící dítě. Já sama miluji mluvení, hudbu… Chtěla bych, aby to moje dítě jednou také poznalo…"

Na písničkách se s Davidem neshodneme

Zatímco ona poslouchá písničky s textem, David upřednostňuje podle Aničky styl "duc duc". "Máme toho tolik společného, ale hudební vkus to rozhodně není," směje se.

Jak dlouho Anička slyšela? To si vybaví přesně. "Až do osmi let. Ve třetí třídě si pak paní učitelka všimla, že nerozumím výkladu, že ji neposlouchám. Nereagovala jsem, když na mě mluvila. Když na mě pak v létě volal děda z okna, také jsem nepřiběhla. Dostala jsem se tak na foniatrii a získala první sluchadla. To byla noční můra. Přišlo mi, že všechno řve nahlas jak pavián."

Z běžné školy mezi neslyšící

Po diagnóze se děda s její maminkou rozhodli, že Anička přejde z běžné školy mezi neslyšící spolužáky.

"A bylo to skvělé rozhodnutí, měla jsem úžasnou paní učitelku Evu Průchovou, skvělé spolužáky… Přešla jsem hned v pololetí. Zajímavé je, že mezi slyšícími spolužáky jsem měla s češtinou problémy. Navíc babička byla Slovenka, tak občas kombinovala český jazyk se slovenským, takže hlavní jazyky znakovku a češtinu jsem měla občas míchanou se slovenštinou," směje se Anička.

"V šesté třídě mezi neslyšícími spolužáky jsem se ale neuvěřitelně rozjela a moje gramatika se začala hodně zlepšovat. Asi jsem kvůli sluchu potřebovala pomalejší tempo. Ve škole pro slyšící to na mě bylo moc hrrr…"

Anička je tedy zpětně ráda, že měla více času se s češtinou sžít. Pochopit významy slov, upevnit si gramatiku…

Na střední školu do Prahy

A pokračování na střední škole mezi neslyšícími pro ni bylo jasnou volbou. Věděla, že chce jít jako další spolužačky do Prahy. Nejprve toužila po gymnáziu na Ječné, pak po hotelovce v Holečkově a jako "pojistku" si chtěla dát zubního technika v Radlicích.

"Když jsem zjistila, že se na gymnáziu neznakuje, ale probíhá tam výuka jen orálním způsobem, říkala jsem si, jestli na to mám. Bála jsem se toho tempa, proto jsem nakonec zvolila zubního technika. Na tomto oboru jsem měla již i pár kamarádů a dovedla jsem si v té době představit, že bych pracovala jednou jako zdravotní sestra."

Když se Anička vrací zpátky v čase, teď už by si vybrala jinak. "Spíše bych šla na ekonomku nebo na sociální školu. Něco, co by pro mě mělo větší uplatnění… Ale přes to všechno jsem ráda, že jsem si udělala školu s maturitou."

Tři práce a pak podlomené zdraví

Po zkoušce dospělosti se přestěhovala za Davidem, chvíli měla brigádu ve výrobně lahůdek, pak si našla práci v trafice a dva a půl roku byla asistentkou Karolínky… A do toho začala pracovat i jako tlumočnice znakového jazyka.

"Najednou jsem měla tři práce a už toho na mě bylo moc. Ze dne na den jsem tak rázem všechno ukončila, protože se mi zhoršilo zdraví."

Za všechny pracovní zkušenosti je však vděčná. "Teď už vím, co od života chci. A co už třeba v další práci nebudu chtít zažívat nebo tolerovat."

Jedno ví ale jistě. Kdyby neměla sluchový handicap, život by ji zavál úplně jinam. "Dělala bych třeba účetní, zajímá mě i IT, technologie, webové stránky…"

Jako nejreálnější se však Aničce jeví pracovat s kosmetikou. "Snem je mít vlastní salon. Třeba mě jednou čtenáři najdou v nehtovém nebo kosmetickém salónu," usmívá se Anička, která pomalu usrkává z domácí limonády, kterou si dala v kavárně.

Zapomenutá káva

Jsme na konci rozhovoru a já zavírám notebook. Najednou vidím jen tu domácí limonádu a prázdný talířek po dortu. Šálek od kávy nikde…

"Ani, dostala jsi to kafe, které sis objednala?"

"Ne, asi na mě zapomněli," mávne rukou Anička a usrkává dál ze sklenice domácí limonádu.

Když jdu ke kase, ptám se baristky, jestli náhodou nezapomněla donést kávu. "Ježíši, moc se omlouvám… Ale jak tak koukám, nezapomněla jsem ji jen donést… Já jsem ji ani neobjednala," kaje se kavárnice. "Moc se omlouvám, asi jsem to při objednávce přeslechla, v kavárně je šílený hluk…"

Když to pak před kavárnou říkám Aničce, jen se zasměje. "No vida, další adeptka na sluchadlo."

Text: VERONIKA ŠIRC

Foto: archiv ANNY KOHUTOVÉ a VERONIKA ŠIRC (úvodní foto)

CELÝ PŘÍBĚH VE ZNAKOVÉM JAZYCE.